Ve světě řízeném politickým realismem se utopie stala synonymem neuskutečnitelného snu či chiméry. Právě hrozba tohoto krátkozrakého racionálního myšlení na nás naléhá, abychom vzkřísili moc utopické obrazotvornosti. Vzkříšení utopie totiž nabízí perspektivu k zahlédnutí „jiných" možných budoucností díky otevřené a dynamické vizi utopické funkce, kterou autor knihy Fernando Aínsa stopuje napříč dějinami. Opírá se o utopické vzory, které utvářely ráz dějin Latinské Ameriky, a o hybnou sílu mýtu země zaslíbené. Přináší tak zcela nové pojetí utopie, která je pro něho vtělením jinakosti, alternativou.
Utopie má s eschatologií společné sice to, že obě zakládají dualismus času a prostoru, avšak utopie imanentizuje toto rozdělení do našeho světa: jiný čas utopie je časem naděje a existuje v čase dějinném, jiný prostor utopie je prostorem obrazotvornosti a nachází se v prostoru zeměpisném. Tímto reflexe uruguayského spisovatele zůstávají pevně na zemi a vybízejí k usmíření utopie s principy multikulturalismu, tvořivé rozmanitosti a svobody založené na solidaritě. Utopie tak nepředstavuje posedlost budoucností, nýbrž přispívá k hledání vytouženého „ideálního stavu bytí".
