Eva Frantinová (nar. 1956) debutovala sbírkou básní Noci bez krajnic (Mladá fronta, 1979). Na počátku devadesátých let jí pak vyšla kniha čtyřverší Brýle pro jestřáby (PmD, 1992). Od téhož data vznikají její originální básnické prózy, publikované časopisecky.
V kontextu jejího díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Evy Frantinové Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. O kladném přijetí svazku svědčí i to, že do rukou právě berete druhé vydání dříve rozebraného titulu
Ukázka:
„Miluji, když se připravuješ vytlouci odloučením zamlžené okno, když, tři měsíce sama, strhnu ti opasek a zuby dravce. Když sebou prásknem na postel odprásknuti prvním stahem - gumou, která nám škrtí břicha, ale my ji střiháme nůžkami pohybů jak nedočkavci na vernisáži, když jsem potrubní pošta pro vlhkost a jedou mnou balíky, v kterých se převalují sliny, a ty jetrháš mezi nohama, protože všechny zásilky jdou pilně, a mně se při tom zazdá, že přede mnou pokleká jeptiška šeptající desatero do hlásné trouby zadku, kam strkáš slova o orgasmu, tajemstvím pro tebe jsou slova, když kámen tlačíme až na vrchol kopce, kde třeseme se jako oslíčci, u nichž padá listopad - zlato moče, když hladíš píču jako obraz, který nikdy nezaschne a dýchá zavěšen v rámu úst a je přibíjen na pohlaví, které ho houpe nahou a dolů, na pohlaví, po kterém otočí se každá, když chodíš v letních oblecích, když tuším kuličky a bouchací, co natahuji poštěváček na cíl,..."
