Dlouho očekávaná druhá sbírka autora (*1971), který zaujal již prvotinou Před branou popela (1996). Od první knihy je ve Ztraceném ráji znát posun: hrany nejsou tak ostré, otázky jsou složitější, pointy přicházejí později a rodí se bolestněji, ale to hlavní zůstává, autor se vyhýbá nezávazné slovní ekvilibristice, každé slovo je spjato s konkrétní skutečností. Básně čtenáře vtahují do svého vesmíru a poskytují mu možnost spolupodílení se na svém příběhu. Jak napovídá název sbírky a titulní básně, autor se pokouší objevit zapomenuté vzpomínky a minulost a zhodnotit jejich význam pro svůj vnitřní prostor. Snaží se pojmenovávat svět kolem sebe a ujasnit si své místo v něm. Knihu tvoří čtyři oddíly, z nichž každý je postaven na vlastním formálním principu: od tradiční přírodní a meditativní lyriky oddílu prvního, přes sevřené miniatury, ukázněné sonety až k rozsáhlým plochám poslední části, která se skládá ze čtyř básnických listů až litanické stylizace.
Recenze:
(M.B.), Nový konec starých časů, Haló noviny 24. 11. 1999
Rosí, Věra, A sníh je rolnička a zvonek, Fic, Igor, Ztracený ráj Tomáše Reichla, Tvar 24. 2. 2000
Svoboda, Richard, Tomáš Reichel hledá v básních ztracený ráj, MF DNES, 18. 1. 2000, s. příl. 3
Trávníček, Mojmír, in Host 1/2000, s. XII
Veselský, Jiří, Meditace o „knižnosti“ v tzv. intimní poezii, Nové knihy, 17. 5. 2000
„Významovým vrcholem celé sbírky je skutečně báseň s názvem Ztracený ráj a texty v jejím okolí – sonety oddílu Netečnost. Tyto texty jsou sugestivním vyjádřením nálady, jež vyřkla stesk po zmizelé realitě nedávných dnů. Pachuť z prchavosti a opuštěnost, nepatřičný výhost ze známého světa, ze zahrad svého mládí. Zde začíná Reichlova poezie. Tedy ona byla poezií už v jeho Rozmarech, ale ty už jsou minulostí. Deprese, stažení dechu a úzkost naplňují rámec jeho básnické tvorby, v němž zůstávají jen torza mnohých původně protežovaných motivů. Básník třídí a tříbí. Už ne to, co zůstalo z prvních pokusů, ale to, co zakládá na další básnickou knihu.“
Igor Fic
„Tomáš Reichel se jednoznačně řadí k těm, kteří si mluvit vážně troufají a nebojí se ani odkazů na tradici, ani vlastního patosu. Asi je věc subjektivního zhodnocení, do jaké míry se mu zdařilo stát se s tím „uvěřitelným“; v mých očích ale Reichel ve své úloze, jaksi stále těžší a těžší, obstál. Jeho Ztracený ráj je jednou z těch knížek, které mě (mimo jiné) přesvědčují, že je stále ještě možné být tradiční, bude-li za tím vším dost tvůrčí opravdovosti – a tu v Reichlově poezii nacházím.“
Věra Rosí