Zmapovat tvůrčí cestu

Tvar | 12. 11. 2009 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Simona Martínková-Racková


Jaký je vlastně úkol básnických bilancí, výběrů, výborů atd.? Oslavit jednu tvůrčí osobnost při nějaké „objektivně vhodné" příležitosti, jakou je třeba jubileum? Vybrat to nejvýraznější z jedné tvůrčí cesty? Pokud je už široká a dlouhá, pokusit se zpřehlednit ji zdůrazněním určitých mezníků? Anebo ji mapovat celou, nic neponechat stranou, ani zákruty-bludiště a slepá ramena řek?
Pavlu Petrovi (nar. 1969) nedávno nastal čas právě k takové bilanci. Do čtyřiceti let stihl publikovat dvanáct sbírek, a to nepočítáme bibliofilie atd. A protože je to autor v mnoha směrech pozoruhodný, pojali to v nakladatelství Host velkoryse: výsledný opus čítá se vším všudy 304 strany.
Výbor je to autorský, což může znamenat výhodu i nevýhodu. Výběr je jaksi exkluzivnější, když je takto na další úrovni zpečetěn autorským rukopisem. Ne každý autor však zvládne roli „sám sobě editorem" s přehledem a nadhledem; při takovémto rozsahu se ovšem leckteré zadrhnutí smířlivě ztratí v davu. A kromě příležitosti je potřeba ještě jedno: odvaha. Takhle rozsáhlý výběr totiž už nic neutají: ukáže, kde se příliš zdobilo a mluvilo jen pro slova, snad aby se ta pravá ututlala; kde autor vyložil karty na stůl, až čtenáři klesla čelist, a kde skoro hřešil na svůj předpoklad, že má v ruce samé trumfy; kdy bloudil v kruhu opakování sama sebe a kdy z něj osvobodivě vykročil vstříc větší lehkosti i rafinovanosti.
Ne, takový výběr, který je spíše shrnutím dosavadní tvorby, nic neutají a mnohé teprve naplno ukáže. I když se zrovna tahle poetika nemusí, a nejen nemusí, ale vysloveně nemůže líbit každému (přes svou mnohou líbivost); Pavel Petr už dávno patří mezi autory, které při úvahách o současné „poetické scéně" prostě nelze vynechat, a současný výbor jako by to „oficiálně" stvrzoval. Ukazuje totiž, jak je tato poetika - tak křehká, jemná, nevýbojná - v současném kontextu ojedinělá (což ovšem automaticky neznamená samé superlativy).
Čím to, proč to? Tak někdo to po Jiřím Kuběnovi vzít musel... Poezie Petra Pavla je základním naladěním s Kuběnou spřízněná, bývá však všechno jiné než kuběnovsky dramatická, pompézní, patetická. To je jedna věc. Především se však Pavel Petr vydává ještě dál a těsněji do krajiny nejosobnějšího, do krajiny, kde je mu jako básníkovi nejlépe. Noří se do matérie neodvratně pomíjející, a zároveň nepominutelně věčné. Tato půda je vzrušující právě tím, jak je nejistá, vratká a dvojsečná: dokáže z básníka dostat to nejsilnější i nejslabší, zúžit mu pohled na minimum, a hned mu otevřít závratně nedohledný prostor. V jeho milostných básních je mnoho až skandálně přímočarého („špičkou jazyka jezdím po jeho žilách..."), ale pozor: bez podezřelé pachuti hry na efekt. Spíš může občas unavovat jednotvárnost a „umanutost" stále se opakujících melodramat (včetně iritujících zdrobnělin).
Příznačné je, že jako jedinou tu v úplnosti básník přetiskuje sbírku Srdéčko skonči (2000). Není vůbec jisté, jak to s ní je. Obsahuje esenci Petrova básnického naturelu v té nejkoncentrovanější podobě? Anebo si tenhle „milostný deníček", který by byl jen o málo banálnější, kdyby se týkal muže a ženy, nikoli dvou mužů, měl pro své umělecké dobro raději schovat v šuplíku, případně na harddisku? Hm. Taky se může stát, že ten, kdo byl nejdřív všema deseti proti, po pár dnech zjistí, že se ho zrovna tyhle verše umanutě drží a nepustí... Syrovost je moc silné slovo, u Petrovy poetiky nepatřičné - ale intenzita, ta v tom tedy je. Až člověka napadá cimrmanovské „může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je jediné, co se s tím dá dělat".
Začít takhle zprostředka, od „srdéčka", je nakonec u Petra symptomatické. I když se to občas snažil zamluvit a přehlušit, zejména vozovou hradbou archaizujících dekorací z počátků tvorby, v jádru zůstává „básníkem srdce" se všemi klady i zápory. City, erotika jejich hluboké prožívání je tu nejsilnějším a nejvlastnějším zdrojem energie. K této konstantě se přidává druhá: křesťanská víra. Poněkud výbušné spojení, ale básník s ním pracuje s odzbrojující samozřejmostí. Někoho možná napadne něco o prvoplánovosti a hře na efekt, ale takové úvahy jdou přesně proti podstatě této poezie. Třetí atribut se proměňuje, od tónů historizujících či folklorních až k těm antickým, pro „chlapeckou" poezii mimořádně vděčným. Tato „třetí složka" navíc znamená spásné bohatství konotací, které taktně podepírají celý tento básnický svět. Dodávají mu pevné kořeny a obalují ryze osobní příběh ochrannou atmosférou něčeho, co tu bylo vlastně vždycky (a vždycky bude), dávají mu kýžený přesah a jako by ho podepisovaly vahou své prestiže. Opět by se dalo říct „jak chytře vymyšleno!" - a opět by to byl výkřik z jiného světa.
Tak trochu odjinud jsou v kontextu Petrovy tvorby i verše z dosud posledních sbírek: „Vidíme stejné věci. / Já neporušenost tvé siluety. / Uprostřed promítání. / Ztrácím se v titulcích. / Lustry zlaté. / Mezi tím se pohybuje dorostenec Laro. / Mezi stovkou skulptur. / Bytosti jsou jako sochy archaické. / Se svými manipulačními poplatky. / V jednoznačném prostoru. / A všemu já uvěřím. / I tomu, že jsi Peršan." (sb. Řeckořím, 2006) Ta lehkost, splývavost a přitom odvaha ke komplikovanosti, ta pokora i vzácná ironie, ty proluky do krajiny beze slov! Básník ovšem do svého reprezentativního výboru vpustil jen cudné minimum nových básní. Bohužel - přítomny ve větší hojnosti by ho totiž vhodně vyvážily. V doslovu je tato „nepřejícnost" vysvětlena elegantně: „... sbírky jsou příliš čerstvé, než aby je měl »zakonzervovat« bilanční výbor. Navíc to jsou celky, jimž lépe sluší kontinuum než pouhé reprezentativní ukázky." No dobrá, dobrá. Ale člověk by možná raději prostě četl dobré básně, byť vydloubnuté z kontextu, než se brodil povinnými ukázkami všeho, až se na to nejlepší pomalu nedostane. (Že by právě tohle byl úkol bilančních výborů - nic nezatajit, i bloudění ukázat, a pak potichu zavřít dveře před dosud vlhkými stopami...?) Naopak oceňme přítomnost několika dosud nepublikovaných veršů...
Ale už zpátky na zem. Ještě je totiž třeba vyzdvihnout doslov Jiřího Štolby. Kritik a zároveň kolega básník komentuje i vykládá celou tvorbu Pavla Petra, přehledně při tom postupuje od první sbírky a celou dobu sebejistě kráčí po zrádné hraně mezi empatickým pochopením a nezbytným kritickým odstupem. Ve svém celku důstojný výběr veršů jednoho z nejsubtilnějších, a přitom nejosobitějších básníků „střední generace" tak získává stejně důstojný interpretační výklad.