Trajekt

Host | 15.1.2008 | rubrika: Kritika | strana: 22 | autor: Jan Štolba

Petr Hruška vymezil svůj intimní, civilní existencialismus hned názvem své prvotiny: Obývací nepokoje (1995). Přesně tam se pak s léty vytrvale vracel, do (anti)mytického prostoru „domácnosti", k trpělivému odkrývání všedních tajemství pokojů či kuchyně, ohledávání drobných zázračných chvil, z nichž se skládá soužití s nejbližšími. Básně, jejichž dějištěm byla třeba koupelna či dětská ložnice a jejichž prostřednictvím jsme byli vtahováni do těch nejsubtilnějších epifanií, bychom však sotva označili za usedlé. Naopak, vždy se v nich skrývalo napětí mezi banálními kulisami a čímsi neznámým, naléhavým, co do našeho důvěrně zabydleného světa zasahuje odněkud z druhé strany.

I později, ve sbírkách Měsíce (1998) a Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), dovedl Hruška z životní látky vyhmátnout prosté, přitom uhrančivé a nakonec až erbovní obrazy, shrnující do sebe kouzlo i nejistotu lidských okamžení, křehkou prchavost lidské věčnosti. Vždycky se ty dveře zavíraly - teď se ani nehnou. Hrušku přitahují podobná všední „bezcestí", kdy se věci zvláštně zadrhnou, přesmyknou a svět odhalí své další, dosud neznámé souřadnice. Svým způsobem se Hruškovy texty daly vnímat jako tiché testy či provokace banality: v jaké podobě přežijí věci a vztahy poté, co v pozadí za nimi kmitne závratná, nepojmenovaná hloubka?
Petr Hruška se ve své poezii vždy nějak dolaďoval k něze, k cudně smlčované, do civilních pomlk a zástupek ukrývané lásce. U mnoha textů jsme si až po čase s údivem řekli: vždyť je to „obyčejná" milostná báseň! Zároveň ale z básní vždy někudy sálalo i vědomí, že tento svět dovede být drsný a brutální, stačí jediný pohled stranou, a zahlédneme, co zahlédnout nechceme, stačí vteřina, a pohltí nás nehostinnost, neúprosnost, nesmiřitelnost všeho kolem. Tyto momenty polarizovaly Hruškovu poezii zevnitř, zatímco na povrch stačily problesknout výstižné a významuplné, ale v konečném vyznění spíš tlumené náznaky. Jako by se básník v rozhodujícím okamžiku raději vracel očima zpět, soustředěný na polohu křehčí, smírnější a lidštější.
Beznozí lvi V nové sbírce už tomu tak docela není. Cizota a holobytí světa a života tu vyhrkly na povrch - náhle, nečekaně? Ani ne. Tyto momenty byly v Hruškově poezii už dřív přítomné, jen v milosrdnějším nasvícení. Vše se tu dál děje stejně civilně a neokázale, dokonce často v těchže „domáckých" kulisách, na jaké jsme byli zvyklí. Jenže najednou už nejde o síly z druhé strany, s nimiž bychom se v kouzelných náznacích „přetahovali"; brutální síly světa si tentokrát nacházejí svou věcnost, svá pojmenování, své obrazy. Hned titul úvodního textu nás ještě odkáže k erbovní „kuchyni", ve skutečnosti však první, co po nás sáhne, jsou „hrozivé větve javorů -" Přesněji řečeno: větve nehmatají po nás, ale po kabině auta, v níž projíždíme tmou. Dost možná ale nehmatají vůbec po ničem, jen se naslepo, lhostejnými světly lhostejně rozhýbané, sápou do prostoru.
Kabina auta: něco v dosavadní Hruškově poetice nepatřičného. Málem antipod tajemně statické, do sebe stopené „domácnosti". Zatímco skrytou metafyzickou plavbu „domácnosti" odhalí až obraz, metaforická rovina či vazba, kabina auta, jakkoli svým způsobem také intimní a „inertní" jako domácnost, se naopak hrne tmou jaksi nepokrytě, prvoplánově, bez metafyzických námluv s okolím. Vpadá do tmy jako cosi hned zkraje ztraceného a bezradného, cizotě vydaného i cizost vzbuzujícího. Je třeba vystoupit, vydechnout do mlhy, postát a aspoň letmo tak nárokovat ztracené utkvění.
A zvláštní obrazy nehostinnosti nekončí. Důvěrně známé věci pohozené do sněhu v básni „Krádež"; v textu „Alky" schůzky s tím nejbližším „cizím" člověkem v bezejmenných bistrech a barech jen pár kroků od společného bytu; jindy s tímtéž blížencem návštěva dojemně trapné kulturní místnosti na nádraží, tam pak spiklenecká prohlídka „cize" světélkujících světů v knize o vlámském malířství. Skoro jako by šlo o tichou konspiraci se samou všedností a cizotou - vůči komu, čemu? Cizota získává až vábivý ráz, jako by to byla zkouška ještě na jiný život, jeho jinou verzi, další neznámé bytí. Smluveným kódem tu může být letmá, věcná věta: „Za chvíli tady nebudem -"
Všímáme si obrazů konzistentních s tím, co už od básníka známe, přitom ale cítíme, jak jsou oproti dřívějšku podávány mnohem méně zdrženlivě, s otevřeností a jakoby netrpělivě, někdy málem „nazlobeně". Z nenápadných detailů je náhle tichá lavina hrozné, samozřejmé cizoty a všedního nesouladu. Věci ve verších divně, všedně nesouhlasí, vytlačují se jedna s druhou, příkrost nabývá vrchu, úleva v nedohlednu. Je tu horký čaj ze sněhu; silnicí křižují řvoucí tiráky jako hladová zvěř; v nejužším hotelovém pokojíku se při nočním otočení nezbývá než obejmout. Místo aut, opakovaně se vtírajících do básní, se kdesi zjeví jejich hrůzné, bizarní předobrazy - „beznozí lvi". Jinde zas metanové moře na Titanu na okamžik trvá v brutálně trapném rovnomocenství s jakousi „pitomě žlutou trubkou..." Drsnost či hranatost, v Hruškově poezii dosud tvořící spíš okolnosti či průvodní znaky básníkova přímočarého pohlížení na věci, přesouvá se teď - bez většího úmyslu, spíš jen z podstaty své naléhavosti - do hlavního, rozeklaného zorného pole knihy.
Dva světy, neutuchající provizorium Na první pohled se ovšem Hruškova poezie nemění. I nyní básník dokonale vládne slovem, aniž by se předváděl, je svrchovaně imaginativní, svou představivost však vtěluje do žité skutečnosti. Stačí mu zvolit pár přiléhavých výrazů, a načrtne přesně odezřenou, neokázale „vypointovanou" situaci, dokáže jediné slovo vychýlit z běžného kontextu tak, že jím náhle dosloví, co se dosud pojmenování vymykalo. Věcný postřeh přirozeně prodlouží v metaforu, střídmě, nenápadně, vždy objevně. Umí dotáhnout poslední nejdrobnější závit myšlenky, a přesto ve svých básních především žije, zachycuje chvíle, které patřily a patří k životu bez ohledu na to, že je znovu po svém ještě „exponuje" text. Chce se nám jeho poezii dál promýšlet, i když víme, že vše podstatné autor řekne zřetelně a beze zbytku sám.
Přesto z nové sbírky dýchá i proměněná pozice, již básník zaujal. Jako by mu docházela s čímsi trpělivost, k něčemu shovívavost - snad ke světu, k sobě, k tajemstvím a jejich tklivě zbytečné křehkosti? Proč dál dlouze, vlídně rozlišovat, když se tu svět zároveň rozvaluje tak nahrubo, bezedně a bezohledně? Proč znovu hledat označení pro cosi, co tak zřejmě a bez obalu tane z pustých okrajových chvil podél cesty? „Ukrajinka spala stočená / jako ten / kdo umí šetřit místem a teplem / ... / Skvrna v její tváři / vypadá jako stáří, / svědivý ekzém z dětství, / ... / Nebo jen otisk sedadla / mezinárodního rychlíku / svištícího nekonečnou plání..."
Cizota a prázdno jsou v podobných textech otevřeně přiznávány, vlastně jen ponechávány, aby samy vyplavaly na povrch. Jiné básně zní jako strohé samomluvy, básník odříkává „děj" sám sobě, úsečně, málem s výčitkou. Jako by za cizotu, číhající na obvodu i těch nejdůvěrnějších chvil, nakonec absurdně mohl sám, jen tím, že ji - její možnost - cítí, tuší, svědčí o ní, že ho svírá jako odvrácená strana věcí, že je s ní svázaný. Tu a tam čteme pouhý sled infinitivů; naléhavě zaťatých, odtažitě strnulých: „Zjistit, jak dál"; „Najít zkřehlýma rukama / oba konce." Hruška neztratil nic ze své citovosti a civilní vřelosti, blízkost muže a ženy, na niž stále důležitě narážíme, však nyní trvá spíš jako houževnatá danost, mlčky uzavřený, ničím neodůvodněný pakt uvnitř světa, jenž se o žádnou blízkost či něhu nestará, nebrání jí, ale ani k ní nevybízí, je mu lhostejná. Básně sbírky ovšem neprostředkují zoufalství, texty si „dovedou poradit" a před světem stojí rovně a pevně. Přesto sbírkou vane spíš drsný vítr, severák jakési obecné bezradnosti světa, jemuž texty nastavují svou odolnou tvář.
I Hruškova nová sbírka se skládá z drobných zázračných epifanií, avšak nestojí na nich a nepadá s nimi. Mnohem důležitěji tu básník průběžně odhaluje dva světy, připouští je k sobě, ať se perou. Jeden je svět již „dokončený", a už tím dokonalý, zázračný a bájný svět našich tichých všedních prozření, svět, k němuž není co přidat, ani naši něhu a lásku ne: už v něm jsou. Druhý je svět cizí, řvoucí, nařvaný, hamižný, beztvaře přetékající, avšak dál se plnící břemenem sebe sama. Z něj lze ubírat - právě jen naši něhu a lásku, jež mu nepatří. Tyto dva světy se podivně zadírají jeden do druhého, přežívají v sobě jeden druhému navzdory, přestože by se logicky měly vylučovat. Ale podobná aritmetika básníka nezajímá. Jako by tentokrát nechtěl znovu křehce vyvažovat svět skrytý za světem, odhalovat to „zázračnější" kdesi za děravostí pustého nezázračna. Teď tu jsou dva světy ponechány ve své nesouměrnosti, ve svém vzájemném „neutuchajícím provizoriu".
Nehybnost připravená k vyplutí Kabina auta: únik i tíseň. Kabina muže a ženu sbližuje, ale také je vydává chaosu cesty. Vřava cesty láká, současně ohlušuje. Dálka je náhle sjízdná - a to ji ruší. Míjíme hory - a „musíme" se (jen) dívat. Nečekaný leitmotiv aut, procházející sbírkou jakoby okrajově a příležitostně, do sebe shrnuje všechno možné, běžnou životní banalitu a odcizení všeho druhu, sílící bezradnost, ale i zbytkové kouzlo civilizace, jakousi skrytou sílu nám odnímanou, a přesto jakýmsi nepochopitelným „řetězem" k nám dál poutanou. Vedle nahlouplé převodovky skýtá automobil i kouzlo jízd, „konec váhání".
I auta, divné, tupé zástupky lidí (duší?), se nakonec domohou své nehybné „domácnosti", totiž obřích bílých slabin trajektu, do něhož vjíždějí. „Nesmírná vřava a přitom klid." Cesta trvá, skutečnost trvá, trajekt se plní, ale stojí. Nehybnost, když nic jiného, aspoň připravená k vyplutí.