Tvar | 24.1.2008 | rubrika: Dvakrát - Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí. Host, Brno 2007 | strana: 2 | autor: Jakub Řehák
1 Petr Hruška stojí v popředí celé jedné výrazné poetiky, někdy zjednodušeně
označované jako „interiérová" či „bytová" poezie. Jeho postavení v současné
české poezii by mohla s nadsázkou charakterizovat parafráze vypůjčená z
kafkovského eseje Václava Jamka - Muž, který se nikdy nesmál. Pokud si tam, kde
Jamek hovoří o Kafkovi, dosadím Hruškovo jméno, dostanu následující tvrzení:
„Čteme Hrušku, protože se sluší a patří mít ho přečteného, před tím nás
bombardují tuny hruškovských zplodin a spadů, které předznamenávají náš názor."
Přesto se pokusím: Jaká je nová Hruškova sbírka? Především je už na první
pohled velmi pečlivě komponována.
Zdá se, že nic není ponecháno náhodě. Každý ze čtyř oddílů sbírky je uvozen
krátkým textem, který jako by chtěl nabídnout několik poetických definic
zachycovaného světa a ozřejmit důležité uzlové body, kolem kterých budou
jednotlivé básně oscilovat. Snad jen v úvodním vyznání se některá vyjádření
zdají být příliš vágní: tajemná blízkost lidí, kteří neznají cestu, němota
světa či přihlouplá siláckost chvíle. Tuším, že se zde poukazuje na jistou
těžko uchopitelnou podstatu jevů i dějů, které je možné ze skutečnosti občas
pocítit, ale výše uvedené gnómy tyto kontury víc rozmazávají, než zvýrazňují, a
na mě potom působí poněkud přepjatě.
Hned první báseň Zatímco jsme v kuchyni jako by ukazovala východisko celé
sbírky. Navzdory názvu se nám totiž nedostane erbovního uchycení kuchyňské
mikrochvíle, ale těžiště básně leží najednou v pohybu: „Vystoupili bychom /
stáli vedle sebe / bezradně a pevně / ve svetrech a ve světlech / nádherný kouř
od úst." V podobném duchu se odvíjí i další básně. Jak čteme, střídají se různá
prostředí: Prohlížíme knihu o vlámském malířství: „chvíli se budeme dívat / na
světélkující karafy / na cín svícnu." Jsme v bazaru aut: „tráva u plotu běží
pryč / chlápek před boudou / gestikuluje něco o životnosti." Pohyb vrcholí v
představě aut, nořících se do hlubin lodi jako stádo dobytka, který pohání
„honáci aut v bílých košilích". Byť řazení jednotlivých básní připomíná míhání
výjevů, viděné na skle jedoucího auta (budeme-li se držet ústředního obrazu
sbírky), anebo střihovou skladbu plynoucího filmu, tím nejpodstatnějším prvkem
první části knížky je prostor obhlížený a vyměřovaný skrze blízkost druhé
osoby. Jako by právě přítomnost druhého člověka byla měrnou jednotkou
prostorové vzdálenosti: „tak úzký pokoj / když jsme se chtěli otočit / museli
jsme se obejmout."
V oddíle Nocovina (s básněmi tematicky kroužícími kolem situací během nočního
času) se opět objevuje motiv lodí, namátkou: „loď řeže noční moře [...] Noc se
hrne jako tanker / nad baráky." Jídlo ve večerce je „v kyselé zálivce světla".
Básní Něva je možno dobře doložit i cosi obecně charakteristického pro básně
Petra Hrušky: „Za řeznictvím je Něva / a je stříbrná jako řeka vodky - / přišel
s tím domů / a vidí jak se sype písek světla / písek hlasů / jak se sype písek
ženiny ruky / do písku světla / a vidí / že tam Něva / už není." Krom
filigránského odvažování jednotlivých slov, můžeme vidět, jak dochází k
prolínání zcela konkrétních jevů, řazených s důrazem na jejich prostý soupis, a
zároveň báseň popisnosti vzdoruje skrze genitivní metafory.
Třetí část sbírky k sobě svazuje motivy z jednoho prostoru, snad sídliště,
jehož podoba je pokaždé nahlédnuta z jiného úhlu. Objevují se portréty
konkrétních osob v básních Hlídač, Stěhovák nebo Pořád Adam. Obraz člověka,
který „dnes viděl vysoké neporušené hory / za celou svoji rodinu", zjevuje také
cosi příznačného. Onen člověk vidí v situaci, které jsou přítomni i ostatní,
cosi jiného než oni, vnímá i za ně, a tím situaci povyšuje na hieroglyf
skutečnosti, jenž byl jeho viděním rozluštěn. Možná že by to bylo lze říct i o
Hruškově básnické metodě. Báseň Za kamencem ukazuje chlapce v srpnovém dni, jak
na kole ujíždějí „touze dospělých / nadělat z nich / smysl života". Tato báseň
a poslední báseň oddílu - Co ještě chci - jsou pro mne ty podstatné. „Ve
zprávách se oběsila / polská školačka. (...) Nemohu se tam dostat / přes další
přicházející zprávy, / abych ji objal v kolenou. / A / malinko pozdvihnul." (b.
Co ještě chci) Je v ní obsažen tak čistý druh účasti, který musí pohnout snad s
každým. Ten způsob je natolik přímý, až se bojím, aby nepůsobil jako kýč. V
závěrečném oddílu kompozice sbírky přirozeně graduje. Předchozí četbou už jsme
náležitě připraveni. Jako by už stačilo skutečně jen málo - poslední báseň Po
neštěstí: „Jedno, co se přihodilo. / Jedno, v kterém sirotčinci to jsme." Po
závratném pohybu z první, uvozující básně sbírky přichází spočinutí, zastavení.
Kdosi po neštěstí klidně odkládá své osobní věci - dál už nelze dodat nic.
V básních Petra Hrušky často dochází k repetici lehce pozměněného počátečního
verše znovu na konci básně. Během několika veršů dojde k vystřídání několika
perspektiv, k nasvícení tématu z různých stran a ve chvíli, kdy básník variuje
počáteční verš na konci, dává podnět k tomu, aby čtenář nastolenou situaci z
básně vnímal už jako změněnou, pootočenou. Jinými slovy: podstata Hruškových
básní, krom asketičnosti výrazu, je pro mě právě v nepatrné a mnohdy obtížně
postřehnutelné „změně osvětlení", která během básně nastane.
Pokusím se to ukázat na příkladu básně Partyzánské náměstí. První informace:
„Tolik zimních bot ve vietnamské tržnici." Následně je verš rozvinut: „až to
vysiluje / přespříliš bot na velké severní město / bot na celou vietnamskou
válku." Hruška všednodenní faktografii asociativně mění. Báseň pokračuje
výčtem: „Co všechno by se dalo zařídit / nakopnout a přejít / v tolika botách /
kde už jsme mohli být." Poté se střihem objeví: „opilecké parčíky / v nichž se
poflakují tlupy stromů / za nimi hliníkový jas." Další verše nabídnou pohled z
ptačí perspektivy, jako bychom se dívali na pomyslný film, ve kterém nastal
tzv. odjezd kamery na velký celek města: „Den velký / jak složený jelen / leží
na partyzánském náměstí." Pohled ale vmžiku sklouzne do perspektivy opačné:
„Pak noc ukáže holý / měsíc / a je vidět zas jenom na krok." Báseň uzavírá
zmíněná repetice: „na jeden jediný krok / někam domů / v levných vietnamských
botách." Během dvaceti veršů se několikrát vystřídal úhel pohledu. V básni se
odehrál „příběh". Den dospěl do noci. Těžko hledat v současné době českou
poezii, která by s takovou virtuozitou užívala výpustky a elipsy.
Aniž bych se chtěl s vážným úmyslem pouštět do divokých spekulací, vždycky jsem
v souvislosti s Hruškou myslel spíš na anglosaský typ poezie. Zatímco podstatná
větev české poezie od jisté doby „transcendovala" skutečnost, americká poezie
si hmatatelnou skutečnost zvolila jako své východisko, které dále zkoumá.
Nechci ani jeden způsob hodnotit jako více či méně případný, hledám pouze jednu
z možných příbuzností k Hruškově poezii. Dodám ještě, že Hruška toto hmotné
východisko používá odlišným způsobem. Zatímco americká poezie stojí na slovesu
a verše jako by byly v neustálém pohybu, Hruška odstraňuje přebytečné nánosy.
