Tvar | 24.1.2008 | rubrika: Recenze | strana: 22 | autor: Jan Hejk
Václav Burian (nar. 1959 v Přerově) je známý především jako publicista a novinář (působil například v Hanáckých novinách, Literárních novinách, nyní pracuje v redakci Listů) a překladatel z polštiny (překládal mezi jinými Czeslawa Milosze, Adama Michnika či Karola Wojtylu). Jako básník je Burian čtenářům povědomý asi již poněkud méně - některé jeho básně vyšly časopisecky či v antologiích, dále pak v polských, litevských nebo slovinských překladech. Zatím vydal pouze jednu sbírku, a to Czas szuflad (Krakov 1997), kterou uspořádal a přeložil polský bohemista, překladatel, publicista a básník Leszek Engelking. Nyní máme možnost poznat poezii Václava Buriana díky nakladatelství Host, které mu vydao jeho český knižní debut Blankyt půlnoci jako osmdesátý sedmý svazek edice poezie.
Burianova básnická prvotina je knížka velmi útlá, ilustracemi ji doprovodil Martin Burian, najdeme zde vyznání Petra Borkovce o poezii Václava Buriana a kratší medailonek o autorovi s jeho fotografií. Jednotlivých textů se pak v knize nalézá padesát, převážně jde o básně psané volným veršem, v několika případech o básně v próze. Více než polovina textů je uvedena názvem, u některých si můžeme všimnout i vročení či místopisného určení. Ve většině to jsou básně kratšího rozsahu a různého strofického členění (častá jsou čtyřverší).
Blankyt půlnoci mi byl hned od prvních stránek velmi milý. V Burianově poezii nenalezneme žádná velká gesta nebo vyhrocené pózy, nehledejme zde ani na odiv se dávající precizní formální výstavbu jednotlivých básní či zástupy autorských neologismů a jiných jazykových exkluzivit (snad jen kurobití a třasoviska). Burianovy verše si mě získaly svou - v tom nejlepším slova smyslu - obyčejností a jednoduchostí, možno říci průzračností, vnitřním klidem. Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob.
Pokud bych měl vystihnout převažující náladu, kterou ve mně pročítání Burianovy knihy vyvolalo, pak by to byla především melancholie. „Snad ani ne přátelé? / Vůně, závany, vteřiny. / Ten dotek, ta dlažba, ten trs trávy, / ty schody rozpadlé, / ta hospoda, místo níž bude panelák, / píšťalka z nedalekého hřiště. / Všichni už spí." Z celé sbírky je patrné, že autor se snaží být co možná nejúspornější ve svém vyjadřování, pečlivě volí každé slovo, jeho básně bychom mohli označit možná až za málomluvné, přesto není strohý. Dává přednost spíše ztišenému projevu před hlomozením veršů („Těsně nad ticho / šeptáš svá slova / a je to z plných plic"). Nepřekvapí nás proto ani fakt, že častými tématy básní je čas, jeho proměny a plynutí, očekávání, loučení se („Teprve když odejde i ten poslední, / řekneš: / Budete nám chybět. / A nyní sni o šťastné minulosti!" nebo „Dokud je s kým se loučit, / peklo trvá. / Dokud je s kým se loučit, / trvá nebe"). Sympatické přitom je, že tato svá závažná sdělení na druhé straně dokáže básník odlehčit ironicky laděnými verši („Viděl jsem nejlepší hlavy své generace / a musím objektivně uznat: / nedaří se jim špatně."). Co u Buriana obzvláště oceňuji, je jeho schopnost na minimální ploše vykreslit pomocí několika málo detailů vztah dvou lidí, jednotlivý životní osud, důležitý okamžik nebo bilancování jednoho života (příkladem by mohla být báseň Tak: „Pozoroval vodní ptáky a hodně četl. / Sbíral staré kamení, / a když ji potkal, / přikývl. / Byl to dobrý život, / všechny sny se mu splnily. / A nemuselo to tak být."). Za pozornost rozhodně stojí i texty, ve kterých se objevují problémy spojené s autorovým občanským povoláním, kde tematizuje své překladatelské a básnické řemeslo (Překlad, Kdybych) či obecné otázky po smyslu a roli poezie („Jak je to s posláním poezie / klást otázky a pak mlčet? / A ještě se ušklíbat?" ). Napětím, které sbírkou prostupuje a dodává jí na přitažlivosti, je i přes již zmiňovanou „jednoduchost" právě špetka tajemství, několik okamžiků, kde nám autor zanechal široký prostor pro interpretaci (například Poslední únava či To dopoledne). Přestože se při čtení Blankytu půlnoci často dostaví zmiňované nálady posmutnělosti, osamění či melancholie, závěr sbírky přece jen patří naději, radosti ze života, vyznívá optimisticky („V čase umlklých kazatelů / a nevýmluvných symbolů, / neřešitelných jinotajů / a vzdálených přátel / ještě létají vlaštovky / a jehnědy se tiše spouštějí z větví.").
Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy". Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí. Burian, jak se můžeme ve sbírce dočíst, netvoří snadno, básní doposud nenapsal mnoho (čemuž by odpovídal i rozsah knížky). Některé texty vznikaly dlouho a jsou i staršího data (nalezneme i báseň z roku 1987), na to lze usuzovat například i z některých datací (velká část textů s vročením je z devadesátých let, dvojí datace u textu Ve Varšavě, podzim 1981) či z toho, že v Blankytu půlnoci najdeme titulní báseň sbírky Czas szuflad (zde Čas zásuvek). Domnívám se, že rozvaha, s kterou autor své básně vypustil do světa, se rozhodně promítla do výsledné podoby sbírky a vyplatila se.
