Vlastimil Čech, Literární noviny 43/2007
Každý Brňan musí být zaskočen, když se dozví o existenci brněnského metra, jemuž vládnou básníci.
Básník Odillo Stradický ze Strdic kdysi v Hradci Králové nastoupil do autobusu bez jízdenky. Když shovívavý řidič začal vykřikovat, že nic neviděl, Odillo ho vyhodil od sedadla se slovy, že když nic nevidí, nemůže řídit, a zajel s trolejbusem do jednoho řeznictví, kde se svými kumpány popisoval jeho doposud bílé kachlíčkování. Tak se na kachličky dostal také slogan: Kdyby měla klobása křídla, nebylo by lepšího ptáka na světě. Tato příhoda je stejně neuvěřitelná jako desítky dalších kolujících v bohémském prostředí básníků nebo nejnovější knize Bogdana Trojaka, kterého jsme zatím měli čest poznat jako básníka, se vztahem k Brnu, Vendryni a vínu. Svou knihou Brněnské metro se nám však představuje jako autor autobiografické memoárové prózy. Skrývá se tu pod jménem Kojál, Kojálova ustálená podoba biografie se nápadně shoduje s biografií přiznaně Trojakovou, již připojuje za každou svou básnickou sbírku.
Stejně jako metro pevně svírají stěny podzemí, je i Trojakův text „zabalen“ do několika vrstev paratextů. Na jedné straně je tak motto, heslo, vstupní čtyřverší, prolog a první kapitola s podtitulem Ouvertura, na straně druhé je čtenář na závěr opakovaně upozorněn připojeným epilogem, Kojálovou biografií a poznámkou. Metro zachycuje období devadesátých let v prostředí brněnské básnické bohémy, jsou tu ovšem i odkazy k obdobím starším, která konstituovala Kojálův alias Trojakův básnický typ.
Erotika a smrt v hospodě
Kdo by však očekával ušlechtilé, faktograficky spolehlivé memoáry, bude asi zklamán.
Hlavním „oučelem“ tohoto textu je totiž bavit svého čtenáře. Reálné vzpomínky na Kojálova brněnská léta jsou prokládána mystifikacemi, případně parodováním postupů černého románu (jen tak mimochodem – Brněnské nakladatelství Host je tu přesvědčivě maskováno jako gHost) v dějové linii, která tmelí Kojálovy vzpomínky hlavně v druhé části knihy. Řada vyprávěnek se odehrává v nejrůznějších restauračních zařízeních, a tak se není co divit, že se karnevalově otevřeným způsobem mluví o erotice a smrti. Matematik tu například prezentuje svoji tabulku závislosti váhy potenciálního oběšence a optimální dráhy, kterou jeho tělo musí urazit ve svislém směru.
Laskavý čtenář, který se trochu orientuje v brněnských reáliích, si jistě položí nutkavou otázku, proč Trojak nazval tuto knihu Metro. Motiv metra je anticipován hned na začátku, kdy Kojál v Brně, kde se to hemží vším jiným než vlaky metra, narazí na služební favorit s logem firmy Metrostav. Metro je však také jeden z tradičních komplexů Brňanů. Představte si velkoměsto bez metra!
Jedním z hlavních hrdinů Metra je projektant Jarohněv Kieselack, který řídil průzkumný vrt tunelu pod Špilberkem, jenž se měl stát základem budoucího metra. Práce však byly pro neperspektivnost zastaveny. Považte, brněnský tunel metra měl mít ten nejmenší možný průměr, a tak by se dalo ve vozech jen stát! Zhrzený Kieselack se odstěhoval natrvalo do brněnského podzemí a zde se mimo jiného oddával psaní básní. „Metro“ netvoří jen síť starých podzemních chodeb, ale i kanalizovaná říčka Ponávka, označovaná jako sedmnáctikilometrová kanalizační stoka. I Brno má tedy své céčko. Motiv metra je tak přímo výstavní ukázkou motivu, „který není“.
Palčivost problému neexistujícího metra Kojál dokazuje na přímo vitálních situacích. Kdo někdy pobýval v domě, kolem něhož sem tam prosviští tramvaj, potvrdí, že pravidelně prožívá malá zemětřesení. Stejně tak brněnští básníci, kterým ony otřesy jednou tak rozhoupaly kalíšky s rumem (zde tak zvaných Deo-esencí), že několik cenných kapek této životadárné tekutiny skončilo na podnose.
Město žlutých nutrií
Zejména v první polovině textu nacházíme spíše fragmentární vzpomínky, jimiž Kojál konstruuje a zároveň destruuje mýty několika básnických osobností. Obzvláště nenápadně vyniká vypravěčova vrozená esoteričnost tehdy, když popisuje své studentské spolubydlení s kulturistou Huspekem, o němž taktně prozrazuje, že se jeho hudební vkus na rozdíl od svalové hmoty zastavil někdy kolem dvanáctého roku života. Navíc tento barbar zcela ucpal kanalizační potrubí jejich podnájmu listy z časopisu Kulturistika.
Kojálův sebemýtus nabývá téměř rurální dimenze, když vzpomíná na dědečka, který jako pasák ovcí vyřezával dřevěné nutrie a barvil je na žluto. Dědeček s malým Kojálem je poté chodili prodávat po sídlištích a Kojál tak byl poprvé zasvěcen, dostal se do města. Kopec Hora u Vendryně pak vypravěčovi evokuje něco na způsob Blaníku, rytíři mu však v jeho představách nápadně připomínali milicionáře. Jejich vůdcem byl podle polských žáků Boleslav Chrabrý, podle českých zase Jan Žižka.
Díky dědovi se Kojál seznámil s městem, sám se pak setkal v Třinci poprvé s bufetem. Jeho výčepní mu připomínal Gaugainova Žlutého Krista.
Básnický svět Kojálových souputníků také provázejí významné iniciace. Zásadní z nich představuje přechod ze „zvrhlého skautingu pod vedením Martina Stöhra v lesích okolo Brna“ spojeného s popíjením zlatavého moku, na setkání s vínem. Básníci prý pak hromadně odhlašovali časopis Puchýř a ptali se u stánku po vinařském obzoru…
Vyprávění o brněnském výtvarníkovi Milanu Magnim (dětství zaručeně strávil v oku ementálské cihly) poukazuje na jistý rys bohémství. Budoucí bohém musí dostát očekávání, že normalita ve smyslu tuctovost mu není vlastní, Magni budoval svůj mýtus uvědoměle na základě domnělého šlechtického původu, svoji bezpříznakovou heterosexualitu maskoval stálým doprovodem mladíků. Do dějin vinařství se nepochybně zapsal receptem na karbanickou maceraci, tj. ovlivněním chuti vína vylouhováním karet, jež se před tím alespoň tři roky mastily.
A tak před námi defilují dále například osobnosti básníků Slívy a Odilla či redaktor Frič, jenž se kdysi zastal Ignáce z Loyoly tak, že Martinu Stöhrovi uštědřil facku za to, že označil tohoto světce za pajdavého kaprála.
Svůj půvab a zároveň reálnou vypovídací hodnotu má část, v níž se popisuje literární konference pořádaná, nebo spíše pacifikovaná přísným slepým básníkem Bertynským v lázeňském městečku v Kladsku. Krasodušný blábol páně starostův tvoří úsměvnou protiváhu literárnímu rokování. Kojálovi však na konferenci zmizí spolubydlící, později se to snad vysvětlí – jeho kolega na pokoji byl zřejmě duch sebevraha, jemuž se zabila kdysi milá. A tak vedle metra, které vlastně nikdy nebylo, tu vystupuje postava, která ve skutečnosti již také není.
Pomsta Pluháčkovi
Opravdový „poctivý“ příběh se rodí v druhé polovině prózy. Nakladatel Pluháček pod vlivem fiktivního dopisu Ivana Blatného Kamilu Bednářovi, v němž se bard z Obilního trhu vyznává k velkému inspiračnímu zdroji, již zmiňované kanalizované říčce Ponávce, se snaží získat za každou cenu klíč ke vchodu do oné stoky. Má však protihráče, v podzemí se už usadil Kieselack, jemuž dodává o Pluháčkovi zprávy tajemný muž v baloňáku, jenž doručuje zhrzenému projektantovi informace v piksle na hřbetě potkana. Pluháček má u Kieselacka škraloup, kdysi odmítl vydat jeho sbírku básní. Trestná mašinérie se rozjíždí. Unesen je i Vít Slíva za to, že prosazoval autoritativně svůj náhled na to, jak má vypadat báseň, ve svém kruhu básnických spolupijanů. Posledním uneseným je Jiří Kuběna. Jeho prohřeškem byla sebestředná poezie, již psal. Kojálovo Metro zachycuje jeho příjezd do Brna ve zlaté tramvaji a slova v této větě jsou všechna psána velkými písmeny.
Po únosu už není nic jako dřív – Kuběna musel vymyslet sto rýmů na slovo Led a medituje o své bohorovnosti na Bítově, Pluháček má omrzlá ústa od ledu, co mu tam nacpal Kieselack v podzemí a Vít Slíva se raději odstěhoval do Hradce u Opavy. Dobrého básníka v Brně abys pohledal…
Mytizace i demytizace básnických osobností se přenáší i na formu textu. Ten má totiž po stranách umístěny zprvu především vysvětlující poznámky k dobovým reáliím, později na tuto imitaci dokumentárnosti, možná i imitaci odborného stylu často rezignují, jsou jakýmisi zárodky paralelních minipříběhů.
Teď právě recenzeta napadlo, že by se měl také naučit pít, když se mezi básníky potom užije tolik švandy. O více se, předpokládám, nesnažila ani tato kniha.
Na Bělehrad!
