Tvar | 6.3.2008 | rubrika: Recenze | strana: 21 | autor: Karel Kolařík
Jan a Gabriel Florianové, Aleš Palán: Být dlužen za duši Host, Brno 2007 Aleš Palán vydal roku 2004 pozoruhodnou publikaci Kdo chodí tmami, knižní podobu rozhovoru, který vedl se syny básníka a grafika Bohuslava Reynka Jiřím a Danielem. Knihou nazvanou Být dlužen za duši, vydanou na konci loňského roku Hostem, na onen svazek svým způsobem navázal. I zde hovoří s potomky další významné osobnosti české katolické kultury první poloviny dvacátého století - se syny nakladatele a překladatele Josefa Floriana Janem a Gabrielem. Blízkost obou publikací, daná již ostatně přátelským vztahem obou otců, naznačuje i podobné knižní zpracování: identický formát, tónování ilustrací do jednoho odstínu a jejich zapojení do podobně pojaté (jen značně razantnější) sazby; jen marginální glosy umístěné do širokých okrajů nyní nahradily citace z textů Florianových a o něm pojednávajících, volených zpravidla tak, aby komunikovaly s předkládaným dialogem.
Palán se podobně jako ve zmíněné knize i v přítomném svazku snaží, aby přítomný rozhovor jednak korigoval „zažité" omyly a mýtotvorné fikce a aby podal komplexní portrét daného fenoménu. Nejde zde jen o bohatě vystiženou charakteristiku osobnosti a tvorby Josefa Floriana, ale o podrobné představení všeho, co ztělesňovalo (a dodnes ztělesňuje) jeho Dobré dílo, tedy nejen vydávání knih, ale i specifický způsob života. Pro všechny Florianovy aktivity bylo podstatné jejich intimní propojení s rodinným životem a v této souvislosti i s jeho existenčním prostředím. Rozhovor tedy neopomíjí reflektovat postavení rodiny Florianových ve Staré Říši (tu rodina opustila jen nakrátko, když v letech 1911-1913 žila ve Velké u Strážnice a poté v Osvětimanech) i mezilidské vztahy, které ve vsi panovaly. A přestože se toto místo neproměňuje v tak intenzivní estetický magnet jako Petrkov v řečené publikaci reynkovské, nepřestává - přinejmenším - rezonovat v pozadí celého dialogu, ať už prostřednictvím silné rodové, resp. rodinné tradice, historek a zkazek, proměňujících tuto lokalitu v místo stálých dramat, nebo jen díky glosám k „všednímu" životu zde vedenému. Jádrem Staré Říše ovšem byl pro Josefa Floriana a jeho blízké jejich dům, který nejenže byl místem tvorby i setkávání, ale i prostorem duchovním: kvůli napjatému vztahu mezi Florianem a staroříšským farářem se zde také sloužily rodinné mše (v letech 1914-1929 je celebroval páter Ludvík Vrána). V novém domě, postaveném roku 1934 a projektovaném pražským architektem Břetislavem Štormem, byla dokonce umístěna kaple.
Palán se postupně zabývá vybranými rovinami probíraného fenoménu, postupuje od historie rodu k přítomným letům, poznamenaným zjevně nezákonným rozprodáním knihovny Josefa Floriana. Největší prostor je pochopitelně věnován společnému rodinnému životu, ovšem stranou nezůstávají ani roky po Florianově smrti - léta válečná, poválečná i období komunistické totality. Palán přitom vnímavě reaguje na nejrůznější nosné impulzy a jednotlivé tematické oddíly, které ovšem nejsou ve prospěch plynulosti rozhovoru nijak separovány, tak zpestřuje a zároveň navzájem propojuje. Některá témata jsou tak anticipována již v odlišných kontextech, což dialog zpevňuje a dává mu určitější tvar.
Postupně je čtenář seznamován s příbuznými i celou rodinou (v závěru jsou postupně představeny všechny Florianovy děti v drobných i širších portrétech, které scelují jejich různou měrou naskicované profily ve stovkách předcházejících odpovědí), s rozličnými návštěvníky Staré Říše, s Florianovými spolupracovníky a přáteli i s nakladatelským provozem. Pečlivě jsou vystiženy jeho kontakty s Léonem Bloyem nebo rodinou Bohuslava Reynka a nechybějí ani drobné portréty celé řady dalších osobností, nejednou dnes zapomenutých či zapomínaných. Velký prostor je věnován také domácímu vyučování, které se u Florianů praktikovalo coby alternativa k soudobému školskému systému, bratři nastiňují jeho klady i zápory, a to i v souvislostech s jejich dospělostí.
Oba zpovídaní jsou samorostlí vypravěči, jsou plni historek, příběhů a zkazek, kterými ozvláštňují své odpovědi. K líčené minulosti přistupují s kritickým nadhledem i se sympatickou shovívavostí (na rozdíl například od knižně vydaných vzpomínek jejich mladšího bratra Václava, které v nejednom bodě relativizují a jejichž příkrost tlumí). Je nepochybné, že takové podoby, jaké život u Florianů nabyl v této knize, by určitě nedošel, kdyby byl zpovídán (v různých obdobích) kterýkoliv jiný z tuctu sourozenců. Dvanáctihlasá polyfonie, jíž by mohlo být v ideálním případě dosaženo, by jistě odkryla nejeden svár v zachycených obrazech; k drobným polemikám ostatně dochází i mezi dotazovanými bratry.
Vedle silné empatie a erudovanosti oceňuji jako na ostatních Palánových knihách i na této, jak citlivě a přitom podstatně doplňuje jeho předchozí knihy. V tomto případě nejen „reynkovský" rozhovor, ale také jeho edici Reynkových dopisů Tereze Sumové, dceři Otto Alberta Tichého, Dnes jen o té prašivině. V jedné části přítomného svazku je totiž čtenář uveden do Terezina rodinného prostředí, jehož poznání umožňuje další pohled na celou tuto korespondenci a její vztah s Reynkovou rodinou. Tento prvek svědčí o Palánově vzácné soustavnosti, s níž přistupuje ke studovanému tématu a reflektuje poskytované podněty, a nezměrné píli (loňského roku mu vyšlo pět knih). Osobně věřím, že rozhovory s Reynky a Floriany doplní v budoucnu ještě nějaká třetí související kniha - nevyzpovídaných snad ještě několik zůstává...
