Ondřej Nezbeda, Respekt, 28. 2. 2009

Osobní, poutavé a pronikavé čtení obrazů z pera argentinského esejisty

„V té malé místnosti bylo vlaze a krásně zde voněl terpentýn a olej,“ vypráví Alberto Manguel o ateliéru své tety. Navštívil ho poprvé jako devítiletý chlapec. „Odložená plátna, opřená jedno o druhé, mi připadala jako knihy zkreslené ve snu člověka, který jen přibližně ví, co knihy jsou, a představuje si je obrovské a vždy jen s jednou tuhou stránkou.“

Alberto Manguel (1948) je autorem dvanácti esejů sebraných do knihy Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění. Tvrdí o sobě, že spíše než spisovatelem se cítí být čtenářem. Snad tím chce naznačit, že stejně jako čtenář i on touží po intelektuálním dobrodružství, které bude především poutavým vyprávěním, a tímto směrem také směřuje svůj literární styl. Je mu cizí akademický suchopár, umí být příjemně a pronikavě osobní. Ostatně není historikem ani teoretikem výtvarného umění a ve svých úvahách pokouší jen svoji zvědavost, empatii a umění vhledu, které ho zavádějí až do krajin sociologie, filozofie a dějin literatury.

Detail, který strhne

K pěstování takových schopností měl Manguel skvělého učitele, ke kterému se často hlásí. Když jako šestnáctiletý pracoval v knihkupectví v Buenos Aires, po čtyři roky předčítal slepému Jorge Luisi Borgesovi z vybraných knih a poslouchal jeho „nevtíravě erudované, velmi zábavné, někdy kruté a téměř vždy nepostradatelné poznámky“ (vypráví o tom ve své knize Dějiny čtení). V Manguelově pojetí se tak esej stává opravdovým pokusem, intelektuální poutí bez vytčeného cíle – koneckonců v úvodu ke knize říká, že jeho životním mottem jsou slova Laurence Sterna: „Myslím, že už je to můj osud – málokdy dojdu tam, kam si namířím.“

Dvanáct úvah o umění spolu souvisí jen volně a i výběr dvanácti základních obrazů, od kterých se jeho myšlenky rozbíhají k dalším plátnům, vzniká náhodně, jak je Alberto Manguel potkává a jak k němu promlouvají. Vedle obrazů čtenářům odhaluje i umění francouzského architekta Clauda-Nicolase Ledouxe skrze jeho utopické návrhy továrního městečka na výrobu soli v Arc-et-Senans, sochařské umění brazilského umělce „Mrzáčka“ Aleijadinha nebo humanistické fotografie Tiny Modottiové v eseji s názvem Obraz jako svědek. Zde jeho úvahy počínají u snímku ušlapaných a zaprášených nohou mexického vesničana v rozpadlých sandálech, právě ten detail jej strhne, začne si s ním v mysli hrát jako s Rubikovou kostkou. Pohled na unavené a špinavé nohy proplétá s osudem Oidipa, kterému jako malému dítěti probodli nohy. Nato zamíří k vyobrazením Ježíše Krista umývajícího nohy učedníkům nebo k příběhu poutníka, který líbá nohy malého Ježíška na Caravaggiově obraze.

Podobně Manguel pracuje s asociacemi i v dalších esejích. Příběhy, které vypráví, někdy zažehne jen perlička z osobního života autora, fáma, společenská okolnost. Dobrodružství jeho pozorování se nerodí jen ze znalosti dějin, buduje je také skrze iluzi, sebereflexi, důvtip a inteligenci, texty tak připomínají poutavý soubor poznámek pod čarou, kdy žádný příběh vyvolaný obrazem není konečný nebo výlučný. A přitom čtenáře stále zve, aby se na dobrodružnou pouť vydal s ním.

Snad nejsilněji to pocítíme v eseji, kde Manguel píše o obrazu jako srozumění. Příkladem mu je portrét Togniny Gonsalvové od Lavinie Fontanové. Tognina měla kvůli genetické poruše porostlou celou tvář a tělo srstí stejně jako její „vlčí“ otec a malý bratr, s nimiž cestovala jako atrakce po královských dvorech celé Evropy. V italské Bologni se setkala s malířkou Lavinií Fontanovou, která ji měla portrétovat.

Je to komentovaná prohlídka v galerii poté, co kustodi vyženou poslední návštěvníky a vy tu zůstanete o samotě.Proti sobě tak stanuly dvě bytosti, jejichž osud byl na konci 16. století považován přinejmenším za bizarní: vlčí dítě a mladá umělkyně, která se stala navzdory společenským omezením úspěšnou malířkou. „Cítila snad Lavinie Fontanová také, že ji vnímají jako cvičeného psa, že ji blahosklonně spárovali s oblečenou šelmičkou?“ ptá se nemilosrdně Alberto Manguel. „Hovořily přitom o svém osamění, o břemeni své jedinečnosti, jedna zrůda s druhou zrůdou, vlčí dítě s ženou malířkou? Svěřila malířka Tognině, že i ona poznala hrůzy dospívání v onom věku, kdy největším prokletím je lišit se, být oddělen od svých vrstevníků, nemít žádnou identitu ani poznatelné jméno?“

V tichu a samotě

Obraz však podle Alberta Manguela může být i popřením příběhu – uchopením nicoty skrze temné stránky lidské bytosti. To vidí v expresivním plátně Dva klavíry od americké malířky Joan Mitchellové, které pokrývá bouře vertikálních tahů v sytě žlutých a šeříkových odstínech, zpod nichž prosakují těžké tóny černi. V rytmických tazích nachází odkaz k obrazům Jacksona Pollocka, ale i ke knihám Samuela Becketta, s nímž Mitchellovou spojovalo nejen přátelství, ale i fascinace nicotou, o které byli schopni hodiny dumat v kavárně Dôme na Montparnassu.

Pravý opak Mitchellové nachází Manguel v obrazu Madona před krbem, jehož autorství se připisuje Robertu Campinovi žijícímu v 15. století. Matka kojící dítě sedí před domácím krbem, v okně za ní je vidět obraz náměstí. Každý prvek je tu určen pevným kódem: slaměná clona nad krbem se mění ve svatozář, dítě v Ježíška, matka v Pannu Marii, šlehající plamen v symbol Ducha svatého.

Srovnáním dochází Alberto Manguel k poněkud chmurné myšlence, která se klene nad celou jeho knihou: Zatímco za časů Roberta Campina se rodil obraz proto, aby byl čten, aby navázal komunikaci mezi umělcem a divákem pomocí všeobecně sdíleného slovníku, v moderním umění takový společný jazyk zásadně chybí. Což je v době, kdy obraz získává nad slovem převahu, paradoxní: „Umožnili jsme vznik reklamě a elektronickému obrazu za účelem okamžitého předávání informací co největšímu počtu lidí. Obrazy zmanipulované médii nám ale nedopřávají čas pro kritiku nebo reflexi z odstupu,“ píše Alberto Manguel.

Právě takovým zastavením je jeho kniha. Připomíná jakousi komentovanou prohlídku v galerii poté, co kustodi vyženou poslední návštěvníky, zamknou za sebou a čtenář má to privilegium zůstat tu v tichu a o samotě. Teprve v takovém pozastavení získává možnost do obrazů doslova vstupovat.

Ondřej Nezbeda

ALBERTO MANGUEL: ČTENÍ OBRAZŮ
Přeložil Marek Sečkař, Host, 450 stran