Knižní novinky | 23. 11. 2009 | rubrika: Knižní tipy | strana: 9 | autor: Milena Nyklová
Je asi málo spisovatelů, kteří napíšou jednu knihu dvakrát. Ota Filip, žijící v městečku Murnau pod bavorskými Alpami, napsal před třiceti lety román Děda a dělo německy, a teprve letos ho znovu napsal česky (vydal Host). V úvodu vysvětluje tuto prodlevu tak, že hned po německém vydání chtěl knihu přeložit, ale nešlo to, proto ji uložil do šuplíku. Bohužel neznám německou verzi, abych je mohla srovnat, a tak musím věřit autorovi, že příběh je tentýž, ale podání různé.
Hlavní postavou je jeho dědeček, respektive literární hrdina, jistě odvozený ze skutečnosti, ale vymyšlený v podstatě tak, aby co nejvíc vyhovoval autorově myšlence a cíli, totiž napsat o tom, jak člověk celý život usiluje o něco, co se projeví jako zlo, a o tom, jak touží po ženě, kterou mu odloudil jiný. Obvykle se o hlavním tématu Filipových knih píše, že na pozadí velkých dějin vytváří spisovatel životní příběhy lidí vtažených do historie, která je zhltne. A jelikož války jsou křižovatkami dějin, je i v Dědovi a dělu vlivným aktérem první světová válka. Je nasnadě, že už před ní se mohutně zbrojilo a několikaletá dědova snaha vytvořit největší dělo na světě patřila spíš ke kuriozitám. Když se mnohatunové dělo podařilo i se všemi zaměřovači a světly, jejichž technickou podstatu Filip detailně rozebírá, bylo odvezeno na bitevní pole do Itálie, mnohokrát převáženo na důležitější postavení, a jako symbol absurdnosti se stalo, že si ani jednou dělo nevystřelilo. Dokonce v dvojím provedení ho chtěl wehrmacht použít za druhé světové války, ale než ho mohl využít v boji, musela německá armáda ustoupit. Dělo se tak stalo nejen symbolem marnosti, ale pravým Sisyfovým kamenem, který je i podle Camusova výkladu marným pokusem zdolat zbytečnost a marnost lidského bytí i snahou dát mu nějaký smysl. Dělo mělo ovšem šířit také slávu svého tvůrce, Antonína Petáka (v armádě ho pak překřtili na Peterka), a stejně jako Rosinanta je neoddělitelně spjata s donem Quijotem, je i Peták spjat se svým dílem - dělem. Když je nakonec dělo, které nikdo nechce, dáno do vídeňského muzea, je absurdní i to, že se z něj stane mrtvý exponát. Je tragické, že dělo zničilo plukovníku Petákovi život, ne fyzicky, ale skutečně. Před válkou zanedbával kvůli dělu svou ženu, zpěvačku Annu-Marii, o jejíchž pěveckých kvalitách neměl ředitel Německého divadla v Praze Angelo Neumann valné mínění, a nakonec mu ji přebral její italský impresário, hrabě Caetani de Sermonte. Na italské frontě se pak vede válka nejen mezi několika státy, ale také osobní válka dvou mužů o jednu ženu. Ačkoliv je láska hybnou silou příběhu, není Filipův Děda a dělo milostný příběh. Jeho dramatičnost vyvěrá z detailního popisu vojáckého života, kde jednotlivci chtějí v prvé řadě přežít, a proto musí tak často vraždit a vyhazovat své protivníky do povětří. Je to všechno nesmyslná a často i nepřehledná řež, ale je metaforou lidského bytí vůbec, které postrádá vyšší duchovní vůli. Ota Filip je věřící katolík, ale Bůh je v jeho románě přítomný jen jako pozorovatel dějů, které se mu vymkly z rukou. A i z toho vyplývá pocit, že všechno, co žijeme, je součást nějaké vesmírné absurdity.
(...)
