Román českého exilového spisovatele Oty Filipa Děda a dělo byl původně napsán německy a pod titulem Der Grossvater und die Kanone publikován před třiceti lety ve Frankfurtu nad Mohanem. Nyní poprvé vychází i jeho česká verze, která není klasickým převedením originálu do jiného jazyka, ale v podstatě druhou rukopisnou variantou textu, doplněnou o nové epizody a motivy. Převyprávění textu do češtiny plánoval autor podle svých slov záhy po německém vydání; jeho tvůrčí pokusy v tomto směru však natřikráte ztroskotaly, a tedy je s jistým rozčarováním a zklamáním ukončil. Myšlenka na potenciální ekvivalent románu v češtině však zřejmě byla z řádu nutkavých a neodbytných; ačkoli autor ještě před dvěma roky napsal, že snad „pro českou literaturu nenastane žádná ztráta, když můj děda a jeho dělo mě, dáli Bůh, přežijí jen v němčině a v překladech do dvou románských jazyků", dokázal nakonec onu navracející se myšlenku eliminovat nikoli prostým potlačením, nýbrž její realizací. A dovolím si říci, že pro českou literaturu by absence textu Děda a dělo ztrátou byla, a to nikoli malou.
Začněme přiblížením tematického plánu knihy. Ota Filip rozděluje základní strukturu textu do dvou časových pásem: první z nich odkazuje k situaci empirického autora, který listuje deníkem svého dědy a na podkladě zde zachycených událostí domýšlí, fabuluje, komentuje. Druhým, hlavním pásmem je vyobrazení jistého výseku života onoho dědy, plukovníka Antonína Petáka, vztahujícího se k době konstruování největšího děla v celé rakouskouherské
monarchii a jeho následnému (ne)uplatnění v bojích první světové války. Rovinu empirického autora odbudeme krátce: jednak je z hlediska rozsahu relativně marginální, jednak i co do přispění ke kvalitě textu je nepříliš podstatná, místy snad až rušivá. Autor sice deklaruje „píšu pravdu, nic než pravdu" (s. 42) a zdá se být příjemně samozřejmé, že tím odkazuje k ideji pravdivostního obsahu uměleckého díla, nikoli k úvaze o precizním zkopírování reality, ale občas jako by na to pozapomínal. V takových okamžicích sklouzává k tendenci podepírat text připomínáním jeho dokumentární hodnoty. Tento úhybný manévr mi připadá zbytečný, neboť text stojí velice pevně sám o sobě a nepotřebuje žádné vnější ospravedlnění tohoto typu.
Nyní tedy zpět k druhému časovému plánu knihy. K centrálním postavám příběhu můžeme kromě plukovníka Antonína Petáka připočítat jeho manželku, operní pěvkyni MariiAnnu, a italského impresária a špiona jménem Caetani de Sermonte. Tito tři tvoří jakýsi nepravý milostný trojúhelník, v jehož středu stojí Petákův moderní kanón, který významnou měrou orientuje a určuje vztahy mezi nimi. Ty jsou vylíčeny velice elegantně: například plukovníkovy rozhárané úvahy vztahující se k milované, posléze zrádně uprchnuvší manželce jsou sladěny do jediného symbolu (tónu vysoké C), jenž teskně podmalovává groteskní putování s kanónem, aniž by tím byly připraveny o své výlučné charakteristiky. Jinými slovy, jsou vykresleny ambivalentně. Tento tvůrčí postup, jistá dvojdomost, nikoli podvojnost, je dobře rozpoznatelný v celém textu a vnitřní pnutí tím vyvolané je na celé knize tím nejvzácnějším. Jiný doklad akcentace tohoto principu, tentokrát snad zcela ilustrativní: „Cestou po hrbolatém dláždění jsem na jeden list v notesu napsal tužkou písmem více než roztřeseným:,Vážená slečno, uchvácen Vaším zpěvem, Vaší krásou, padám před Vámi na kolena [...]‘" (zvýraznila K. K.). Obdivuhodné je, že autor nepodléhá iluzi, že čtenář bezvýhradně touží po jasné autorské interpretaci a dvojkolejnost výkladu textu střeží a uchovává. Zmínkou o ambivalenci se nám otevírá výhled na další postupy a principy, s nimiž autor pracuje velmi dovedně. Nejbližším je uplatnění repetic a variací. Skoro to vypadá, jako by Ota Filip psal svůj román inspirován gestalt schématem figura - pozadí, kde jednotlivé motivy ze sebe nenadále, avšak pravidelně vystupují a zase se vracejí zpět. Což působí neokázale, přitom podmanivě, a evokuje tak pocit komplexnosti a vyrovnanosti textu.
Toto vše neimplikuje, že by kniha Děda a dělo byla jakousi podivnou záležitostí pro „intelektuály" a výzvou pro nekonečné hloubání nad každou větou. Naprosto ne. Naopak, text je velmi čistý a otevřený; vyprávění je přirozené, v jistém smyslu „obyčejné", ani stopa po snaze uchvacovat překonstruovanou literární technikou. Jistě se hodí poznamenat, že text je laděn víceméně humoristicky; nechybí úsměvné historky z fronty ani drobné parodie na vztahy Čechů a Němců. Ačkoli se zvolna přechází mezi třemi vyprávěcími situacemi bez explicitního varování a souvětí jsou občas zacyklená a dlouhá, nenastává tu nikde problém, že bychom museli listovat zpět, protože se přestáváme orientovat. A i když autor nedovoluje ani nedbalému čtenáři úplně zapomenout na skutečnost, že nejde jen o svérázné poskakování dřevěných panáčků a komické šplhání z hory na horu, nedostavuje se při čtení pocit manipulace a mentorování z jeho strany. Souhrnně, je to chytrá, nikoli vychytralá kniha, a to je podstatné.
Mohla bych ještě in margine podotknout, že je tu přece jen trochu rozbujelá manýra odhazovat nedokouřené cigarety a pak vážně promlouvat. Nicméně fakt, že je skutečně umění takto psát, to nemůže nijak narušit.
