Dějiny všeho, co souvisí se čtením

Tvar | 6.3.2008 | rubrika: Recenze | strana: 22 | autor: Bohumil Fořt

Alberto Manguel: Dějiny čtení Přeložila Olga Trávníčková Host, Brno 2007 Čtenáři, který bezesporu v dějinách čtení hraje navýsost důležitou úlohu, se dostává po jedenácti letech od vydání anglického originálu do ruky český překlad knihy Alberta Manguela Dějiny čtení (A History of Reading, 1996). Manguel samozřejmě není první, kdo se soustřeďuje na „pravou" stranu literárně komunikačního modelu z historického hlediska - i když takových počinů není mnoho. Přesto je jeho kniha výjimečná a vzbuzuje velký ohlas; není nesnadné nahlédnout, proč tomu tak bylo a je.

Ze všech specifických rysů této knihy je snad tím nejvýraznějším velice osobní postoj autora k příběhu čtení, skrze který jako by byl nějakým spikleneckým poutem pevně svázán se čtenářem - od samého počátku máme pocit, že jsme svědky intimního příběhu, respektive příběhů, které autor odhaluje a rozvíjí před svýma očima a zve nás k tomu, abychom se tohoto odkrývání zúčastnili. K navození tohoto pocitu používá strategii postmoderního míšení: autobiograficky laděné pasáže se střídají s téměř reportážními exkurzy do nejrůznějších kontextů a období, které se nějakým způsobem vážou ke čtení, aby se znovu vracely na autobiografickou rovinu a ústily v esejisticky laděné sumarizační závěry. Tyto postupy spolu s imaginativními popisy podporují sugestivnost líčených příběhů - před očima čtenáře přímo vyvstávají obrazy skriptoria se směšně gestikulujícími mnichy (s. 73), toulavých studentů praktikujících druidské zaříkávání (s. 97) či kubánských baličů doutníků, kteří naslouchají předčítaným dobrodružným příběhům (s. 149-150). Taková sugestivnost a imaginativnost, byť podporovaná bohatými ilustracemi, je u knihy těchto odborných kvalit spíše unikátní.
Tím se dostáváme k meritu celé věci, kterým je žánr, k němuž kniha přináleží, a též otázka použité metody. V našem případě se dá říci, že autor nevychází z žádných metodologických východisek a že nepoužívá ani jednotné postupy, které by si mohl z konkrétních metodologických přístupů „vypůjčit". Jeho přístup sestává z jakéhosi konglomerátu deskripcí a analýz jednotlivých aspektů všech možných kontextů, které podle autora souvisejí se čtením a které zároveň fenomén čtení do jisté míry (spolu)utvářejí; říkáme-li fenomén čtení, není to pouhá figura, vezmemeli v potaz, jak nesnadně vymezitelné čtení samo o sobě je a jak je ještě hůře, na rozdíl od psaní, popsatelné.
S kontextem čtení (recepce) nejtěsněji souvisí právě zmíněný kontext psaní (produkce). A vskutku, Manguel nás do velké míry protahuje dějinami psaní, ovšem především z čistě „technické perspektivy", tedy do té míry, do jaké je možné mluvit o funkci textů bez prizmatu estetična a estetického působení, ale též bez prizmatu vývojových aspektů literatury, tak jak je chápe literární historie. Mluví tak o obecných funkcích textů a jejich místu v jednotlivých historických etapách a souvislostech (mluví o textech-artefaktech, nikoli textech-dílech, řečeno v paralele ke strukturalistickému axiomu) a podle těchto funkcí strukturuje jednotlivé kapitoly.
Můžeme sice podotknout, že problematika některých podkapitol, například proměn tvaru písmem zachycených textů či vztahu ústní a psané literatury a jejich funkcí v jednotlivých historických a sociálních kontextech, byla již detailněji a systémověji zpracována jinde (v druhém případě mám na mysli například nedávno  vydaný český překlad knihy Waltera J. Onga Technologizace slova: mluvená a psaná řeč), ovšem v celku Manguelovy knihy působí tyto podkapitoly organickým dojmem, jako epizodické příběhy, které spoluustavují příběh hlavní. Navíc je třeba uvést, že Manguelova kniha jako celek je materiálově založená velice dobře a je vidět, že autor díky výjimečně dobré znalosti zdrojů, kterými podkládá své hypotézy, dokáže tyto hypotézy formulovat zcela přesvědčivě, ba s nadhledem a v pluralitě různých perspektiv, kterými dokresluje své vývody.
Většina ohlasů, které Manguelovu knihu doprovázejí, zdůrazňuje, že se nejedná o první pokus o vytvoření dějin psaní, ale zároveň poukazuje na nevšední komplexnost autorova přístupu. Co všechno tedy do historie psaní patří? Podle Manguela jsou to především samotné objekty aktů čtení, texty. V druhém sledu jsou to funkce, které tyto texty plnily v jednotlivých dějinných etapách, společenských kontextech a jejich rozvrstvení - v tomto smyslu poukazuje na roli, která přináležela textům v jejich použití v rámci náboženských, právních, exekutivních, vědeckých, vzdělávacích a společenských struktur. Naproti tomu ovšem popisuje i roli, kterou hrály texty v individuálních světech svých čtenářů: jakou jim přinášely útěchu, poznání, svobodu, víru, lásku a vědomí sama sebe. Na tomto průniku společenského a individuálního se zároveň pohybujeme na ose fenoménu textu jakožto sémantického média a fenoménem knihy jakožto artefaktu obsahujícího text - de facto se nám tak dostávají do rukou dějiny toho, jak knihy a jejich texty nabývaly cenu a závažnost jakožto fenomény jak společenské (moc), tak individuální (intimita, svoboda). Manguel, aby mohl tyto skutečnosti detailněji popsat, nás proto provází dějinami koncepcí (smyslového) vnímání, dějinami vzdělávání a osvěty, ale i dějinami písma a písemnictví, historií knihy a její morfologie, vývojem knihovnictví, aby zavítal i do dějin filozofie vlivů, křesťanství, translatologie či cenzury a do mnohého dalšího a souvisejícího... toto jsou dějiny čtení po Manguelově způsobu.
Dějiny čtení jsou knihou, která je ve své pluralitě témat a svým stylem velice přístupná, aniž by tato její kvalita měla vliv na její vědeckou hodnotu - odborníka neurazí, laika potěší, oba si podmaní svou čtivostí. Tato čtivost, která je už vlastností originálu, je českým překladem Olgy Trávníčkové zcela naplněna, což není mnohdy samozřejmé. Dodejme jen, že český překlad je doplněn o doslov Jiřího Trávníčka Koncept čtenáře a čtení - nejkratší možné dějiny, který je jistou alternativou doplňující opus Manguelův.
Přístupnost a čtivost knihy ovšem neznamená, že se autorovi podařilo vyvarovat několika příliš zavádějících spekulací - ať už mluví o způsobu Kafkova čtení (s. 122) a psaní (s. 124), smrti autora (s. 231-232) či o arbitrárnosti jazyka (s. 59); někdy též na čtenáře teoretika-hnidopicha zaútočí pocit, že vývody podobné Manguelovým (například ty týkající se překladu) již slyšel, a uvítal by odkaz na jejich zdroj - ovšem tento fenomén obecněji souvisí s celkovým subjektivním tónem celého díla, takže důležitým se nakonec stává, že jsou tyto myšlenky čtenáři zprostředkovány v kontextu dějin čtení. A v případě Manguelovy knihy jsou mu zprostředkovány dobře.