Jsme tím, co čteme

Host | 13.2.2008 | rubrika: Recenze | strana: 62 | autor: Milena M. Marešová
Alberto Manguel: Dějiny čtení, přeložila Olga Trávníčková, Host, Brno 2007

Čtenář jako zasvěcenec do tajemných rituálů, jako osamělý poutník i odhodlaný objevitel, okouzlený i přátelsky naladěný, uhranutý krásou, jako znalec spíše než náhodný konzument - tak je vykreslen ten, kdo čte, v textu argentinského spisovatele, překladatele, kritika, editora a esejisty Alberta Manguela (nar. 1948). Jeho Dějiny čtení uchvacují nadšením a fascinací, s nimiž nabízí své vyprávění jako dobrodružství, jako cestu za mýtem a obřadným aktem, díky němuž lze získat „sílu pramenící ze čtení".
Autor se zde nevyznává ze zážitku s konkrétním literárním dílem. Podnětem k sepsání tohoto příběhu je přesvědčení, že fenomén čtení v sobě skrývá specifi cké možnosti. Nejde přitom o zážitek z jedné konkrétní knihy, ale o hledání podstaty čtení jako takového. Manguelův čtenář nezůstává na řádcích knih, vstupuje dovnitř, noří se do obsahu čteného i do formy, kterou drží v ruce.
Manguel přitom neusiluje o vědeckou analýzu ani psychologický rozbor sledovaného jevu. Materiál, kterým se zabývá, pro něj není ani objektem pro systematické zpracování nebo pro zpřehlednění. Sleduje a vybírá si to, co jej inspiruje a vtahuje do děje to, co pomáhá otevřít nejen knihu, ale přímo i její tajemství. Primární je příběh, ne jenom rozpitvané dějiny. A autor postupuje dále. Také každý čtenář má své dějiny čtení - kvalita života je dána kvalitou četby, mírou interaktivity mezi čtenářem, knihou a jejím obsahem, sdělením i posláním. Čtení je kulturním a kulturotvorným fenoménem, různé porozumění témuž potom nemusí být závadou, ale kladem, neboť „jsme tím, co čteme".
V životopise Alberta Manguela je několik zásadních okamžiků, které jeho lásku ke čtení a knihám osvětlují. Vedle setkání s různými jazyky v raném dětství a střetu s jazykem rodným až v šesti letech to bylo iniciační setkání se spisovatelem Jorge Luisem Borgesem v roce 1964. Tehdy se šestnáctiletý brigádník v knihkupectví Manguel stal na čtyři roky Borgesovým předčítačem. Možná díky tomu jsou Dějiny čtení silně emotivní a subjektivní, imaginativní a hravé. Přičteme-li k tomu autorovu vědomou rezignaci na akademické vzdělání, ale také velkou oblibu v denících, memoárech a vyznáních, dostaneme výsledek ozvláštněný, spojující praktika s milovníkem, obdivovatele i průzkumníka.
Půdorys, na němž se rozprostírá obsah Dějin čtení, leží mezi pojmy čtení - kniha - knihovna. Autor v obou částech publikace (první: „Akty čtení", druhá: „Síly čtenáře") buduje jakousi „filozofi i četby". Nenastiňuje kompletní dějiny, mapuje kontext. Píše esej o čtenáři, který hlasitě předčítá na veřejnosti nebo čte potichu v soukromí, na židli či v posteli („Čtení v posteli zároveň zavírá i otevírá svět kolem nás"). Přeskakuje mezi epochami, detaily, formou a obsahem. Zabíhá do podrobností, poučuje, někdy vše redukuje do otřepaného moudra, jindy vyslovuje totální vášeň: „Žádné kletby neodstraší ty čtenáře, kteří jsou jako blázniví milenci rozhodnuti, že některá kniha bude jejich." Píše nadšeně, jeho vyjádření jsou jímavá, hovoří spíše o kráse než o zákonitostech. Jeho výklad je personální a popularizující, přesvědčený, že porozumění je druh spiknutí. Kritické výhrady je možné vršit snadno - vůči lepkavosti frází, líbivosti a vágnosti některých tvrzení, proti historickým nepřesnostem, omylům v datacích i příliš odvážným spekulacím, nekoncepčnosti nebo chybějící teoretické přesvědčivosti. Ale to už by byla řeč o jiné knize, neboť tu Manguelovu je nutno číst bez těchto požadavků jako osobní vyznání („milostný dopis"), beletrizovanou teorii s příběhem.
Význam Dějin čtení není v převratné objevnosti nebo v zpřehlednění pozice, kterou čtenář zaujímá. Není to učebnice. Důvodem k napsání byla jistě radost, nadšení a vášeň, a to vše je zde „čitelné".