Recenze Dějiny čtení

 Hospodářské noviny | 11.1.2008 | rubrika: KULTURA PLUS | strana: 12. autor: Petr Matoušek

Kdo v mládí býval předčítačem slepého Borgese jako Albert Manguel (1948), musel uvěřit, že na počátku bylo slovo, to slovo bylo od Tvůrce a ten je v prvé řadě vykutálený knihovník. A tak ti, co se dostanou do nebe s četbou v podpaží, ani »žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali,« uzavírá ve shodě s vrchním bibliotekářem autor ódy na knihy a knihomoly. Jeho studie se nejen mezioborově zabývá tím, co nás polidšťuje víc než práce, ale podobně jako Borgesovy prózy funguje nejen coby běžné sdělení, ale také jako symbol a odkaz na sebe sama. Profituje z toho jedině čtenář, neboť z takového provedení vědy sálá pokora i láska. Potulný editor s argentinskou krví a kanadským pasem cestou připomíná, že homo lector dokáže neustále naplňovat text novými okolnostmi a významy, nacházet v něm sebe sama a vyvolávat minulost způsobem, jak to společně dovedou výhradně užaslé oko a bleskurychlá myšlenka. Manguel jejich souručenství stopuje křížem krážem staletími bez ohledu na chronologii či akademickou metodiku, zato podle kritérií, jimž rozumí spiklenci umírající hlady v kuchyňské lince přecpané duševní potravou. Vyptává se, kde a jak knihy číst, jak nahlas a jak velké, jak vytištěné a svázané, zda nutně zleva doprava, s interpunkcí a brýlemi. Ty se pro něj stávají cechovním znakem bratrstva knihomolů a proměňují postižené v blázny, ochotné bránit nejvyšší pravdu jedem jako v Ecově Jménu růže, vraždit kvůli inkunábuli jako v Dumasově klubu PérezeReverta či uchovávat v paměti celé svazky jako v Bradburyho 451 stupních Fahrenheita.
A proč? Protože čtenář jde podle Manguela v ústrety něčemu, co teprve vzniká, a tím ztělesňuje nenahraditelnou instanci, která dílo završí. Čtu, tedy jsem - a také kniha je - a jakožto čtoucí vlk samotář jsem zároveň tvorem společenským, jenž odhazuje okovy. Vždyť knihy, které čtu, jsou zároveň knihami, které četli jiní.