Literární
noviny | 26. 10. 2009 | rubrika: Nové knihy | strana: 4 | autor: Taťana
Janušová
Co právě překládá... Azita Haidarová
Milovníci literárního napětí dostali loni pod stromeček od brněnského
nakladatelství Host vydatný vánoční dárek. Měl podobu knihy Muži, kteří nenávidí ženy, prvního dílu
trilogie Stiega Larssona Milénium.
I do Čech se tak přelila masová vlna zájmu o Larssonovy kriminální příběhy,
„larssonmanie". Strhla nejen čtenáře, ale i novináře a kritiky k nekonečným
pochvalným písním a patnácti tisícům prodaných výtisků. Po prvním díle
následoval před několika týdny překlad neméně objemného svazku druhého - Dívka, která si hrála s ohněm.
Kdy jste naposledy přečetli půl tisíce stran za dva dny, nebo dokonce za dvě
noci, ptá se vtíravým hlasem mediální šum kolem Larssonových knih a vy se
ptáte: je za tímhle globálním (tady už nestačí slovo mezinárodní) úspěchem jen
neuvěřitelná čtivost Larssonova vyprávění? Nebo příběh ženy, která zná mnoho
tajemství a nebojí se jich využít, skrývá více než jen skvěle stravitelnou
kombinaci napětí, stínů a zvratů?
Kdo jiný u
nás mohl nahlédnout za oponu čtivosti více než překladatelka celé trilogie,
Azita Haidarová, která nad Larssonovými texty bděla měsíce a v současné době
pracuje na překladu posledního dílu (Ztracené
vzdušné zámky), v němž se čtenář dočká definitivního rozuzlení vztahů i
zrání hlavní hrdinky. Azita Haidarová přiznává, že se jí ústřední hrdinka
Lisbeth Salanderová i další románové postavy po stovkách přeložených stran
dostaly pod kůži natolik, že jí připadají mnohem reálnější než lidi, které
během dne potkává. Lepší poklonu autorovým schopnostem přesvědčivě vykreslit
postavy svých příběhů bychom jen stěží vymysleli. Lisbeth se zrodila z autorova
tázání, jaká by dnes byla Pipi Dlouhá punčocha, dětská hrdinka úspěšné švédské
spisovatelky Astrid Lindgrenové. Umístil ji do současnosti a nechal ji dospět.
Svérázná, zrzavá hlava neobvyklých nápadů se pod jeho perem proměnila v hlavu
geniální hackerky s neobyčejnými schopnostmi a nepředvídatelným jednáním.
A jak vidí pětadvacetiletou „Lisbeth Dlouhou punčochu" Azita, která jí vdechla život v češtině? „Na první pohled člověk, který se liší. Působí velmi asociálně a budí dojem omezené inteligence." První dojem je ale v případě Lisbeth velmi ošidný. Je to především geniální hackerka s úžasnými detektivními schopnostmi. V kontrastu prvního dojmu a skutečných schopností vidí Azita skryté poselství.
Lisbeth nás „učí takové té zdravé zvědavosti. Učí nás ptát se, co je za tou
fasádou prvních dojmů, hledat, zda se za ní nalézá něco pozitivního a ne
člověka okamžitě zatratit třeba jen proto, že odpovídá úsečně nebo se zrovna
netváří příliš přívětivě. Je to taková nepřímá škola tolerance." V té podle
černovlasé překladatelky prospívají lépe mladí lidé než starší generace, která
vyrostla v netoleranci.
„V postavě Lisbeth Salanderové se mi tak trochu vrací školní léta a obecně
platný názor, že vše, co se nějak odchyluje od obecně platných norem, má být po
zásluze potrestáno, kterýžto náhled nepochybně v mnoha lidech - více či méně
skrytě - stále přežívá a odlišnost budí přinejmenším strach,"uvažuje Azita. Je
to právě tolerance a respekt ke všemu neobvyklému a vymykajícímu se, který na
knize oceňuje, a který je patrný mezi řádky, „ať už se jedná o rasovou
odlišnost, náboženství, psychické poruchy, homosexualitu nebo prostě jen
jinakost ve smyslu odlišnosti od většiny." Kromě lekce tolerance a dalších
obecně platných poselství je fascinující i velký přísun informací. „Člověk čte
detektivku, ale někde pod tou slupkou se setkává se spoustou informací a
sdělení. Je to obalené jako bonbónek v detektivním papírku."
Ten si budou moci čtenáři plně vychutnat nejdříve příští rok na jaře. Tou dobou
bude mít Azita i dívka, která si hraje s ohněm, vyhráno. Nebo ne?
