Týden | 23.1.2012 | Rubrika: Kultura | Strana: 68 | Autor: Vojtěch Varyš | Téma: Nakladatelství Host
Detektivka rakouského psychiatra je daleko lepší než její nevzrušivý název - román Pauluse Hochgatterera Dům s matracemi totiž skrývá nejedno překvapení.
V městečku Furth am See se začínají objevovat podivně zmlácené děti a muži různého věku začínají uvažovat, při jakých příležitostech kdy dali svým potomkům facku. Neúspěšný pokus mladého muzikanta o sebevraždu se časově shoduje s náhodným - a smrtelným - pádem jeho kolegy z kapely z lešení. Komisař Kovacs cestou na ryby zjišťuje, že do té ženy ze second handu, za níž občas zachází „kvůli vzájemnému uspokojování potřeb“, se možná už zamiloval. Pro psychiatra Raffaela Horna je největší záhadou kromě jeho (nevěrné?) ženy violoncellistky dospívající syn Tobias.
Taková je výchozí situace Domu s matracemi, románu rakouského autora Pauluse Hochgatterera (50), jehož jméno připomíná jazykolam a s jehož svérázným světem se čeští čtenáři měli už jednou možnost seznámit: před rokem vyšel rovněž v detektivní řadě nakladatelství Host a v překladu Tomáše Dimtera román Sladkost života. Nečekejte však žádné Vraždy v Midsomeru - tohle totiž vlastně není detektivka a ani další román o maloměstě. Spíše rozjímání o podivných věcech života, střižené ovšem neobyčejně hutnými postřehy a stručným kousavým stylem, díky němuž vždycky zůstává něco skryto.
Na přebalu čteme výrok německého kritika, že Hochgatterer je „David Lynch mezi německy píšícími spisovateli“. Senzační reklamní slogan, megalomanské přirovnání - jenomže v průběhu četby skutečně zjišťujeme, že sovy nejsou tím, čím se zdají být. Ne proto, že pod fasádou poklidného maloměsta se skrývají všelijaké hrůzy a tajemství; Hochgatterer totiž chápe, že obvykle se dějí spíše věci obvyklé, a jako je Fritzl výjimka, i hororové ladění příběhů o pečlivě zastřižených předzahrádkách za bílými ploty je už dnes trochu klišé. Dům s matracemi dokáže být tajemný a překvapující, i když vypráví o zcela obyčejných fenoménech. Kovacs i Horn stejně jako lidé kolem nich jsou realistickými postavami. Každý občas dá facku svému dítěti, zapochybuje, je-li manželka věrná, a někdo se i spustí se ženou, s níž jinak nemá nic společného. Většinu lidí štve jejich práce a kdekdo má nějakou neurózu. A venkovské učitelce se prostě může stát, že skončí v posteli s benediktinským páterem, co má úřední „papíry na hlavu“. A ani psychiatr, ani kriminalista (jakkoli inteligentní a jakkoli hrdina v detektivce) nevědí úplně všechno. Nejspíš nevědí nic a jenom tak tuší či hádají jako my všichni.
To, co dělá Hochgatterrerův román napínavým a poutavým čtením, jsou právě náznaky. Dokáže odkaz do důležitého příběhu z hrdinovy minulosti shrnout v jedinou větu, dokáže říct v jednom odstavci spoustu věcí, aniž nám př itom prozradí všechno - a aniž se k tomu ještě v průběhu románu vrací (a když, tak zase jen náznakem). Hutné, neobyčejně vtipné popisy atmosféry běžných dní, kdy během jedné poznámky vycítíme, na co by jiní autoři potřebovali dvě kapitoly, líčí život našich jižních sousedů (a tím i náš, protože, jak se říká, „Česko je Rakousko v nepořádku“) tak, jak by to u nás patrně nikdo nedokázal. Metoda Pauluse Hochgatterera je paradoxní: dala by se nazvat přesnou přibližností. Málokdy řekne něco konkrétního, ale vždycky máme pocit, že se trefil přímo do černého. K fantastickým či otevřeně nerealistickým příběhům, ať v knihách nebo filmech, se často utíkáme, aby nás nezavalila vlna deprese z šedivé reality; jenomže popsat realitu tak, aby to vlastně byl fantastický příběh plný neočekávaného, skutečně umí málokdo. Rakouská literatura dala už světu mnoho dobrého, od dramatiků Thomase Bernharda, Petera Turriniho a Petera Handkeho přes nobelistku Elfriede Jelinekovou po esejistu Roberta Menasseho a jeho nevlastní sestru Evu, proslulých zejména ironií, sarkasmem a kritičností, jakož i pěstováním svrchovaně autorského stylu. Hochgatterer je zcela jiný a nový, přesto kráčí i v jejich stopách.
Paulus Hochgatterer: Dům s matracemi.
Přeložil Tomáš Dimter, Host 2011, 255 stran.
Foto popis| MISTR POSTŘEHU. Paulus Hochgatterer se nespokojuje s obyčejnou detektivkou.
Foto autor| Foto: 1 Ekko von Schwichow / Deuticke, 2 ARCHIV
Rodiče, kteří bijí děti
