Tvar | 20.3.2008 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Karel Piorecký
Petr Motýl: Dva ořechy / 10 000 piv Host, Brno 2007 Přiznávám, že mě k napsání této recenze na dvojici nových sbírek Petra Motýla vyprovokovaly spíše výroky nad ní pronesené či s jeho tvorbou volně související než vlastní kvality jeho nově otištěných básní. Petr Král v recenzi otištěné v Hostu č. 10/2007 označuje Petra Motýla za „jednoho z předních, nejpodnětnějších autorů své generace i celé současné české poezie" a pozastavuje se nad tím, že „zatímco vychází tolik průměrného veršování, přední básník je odkázán na výbory a soukromé tisky". Král nám zde také prozrazuje i to, co se nelze ze sbírek dozvědět - jedná se (v případě 10 000 piv) prý o výbor z rukopisného svazku 1 000 000 piv pocházejícího z roku 1993, což vede recenzenta k obdivnému pozastavení se nad tím, „k jak radikální redukci tu oproti originálu došlo". Královy postoje korespondují s rozhořčením, které vyjádřil sám Petr Motýl v rámci ankety o poezii roku 2006 otištěné ve Tvaru č. 20/2007 - Motýl zde mimo jiné požaduje, aby autoři měli „možnost vydávat své sbírky tehdy, kdy oni uznají za vhodné, tedy nejlépe do několika měsíců od doby, kdy je budou považovat za dokončené".
Z obou citovaných textů vyplývá, že Petr Motýl je dlouhodobě stíhán nepochopením nakladatelů a jeho texty nacházejí cestu ke čtenářům obtížně, ba o řadu z nich jsou čtenáři ochuzováni. Dovolím si tomuto poněkud iluzivnímu trpitelství oponovat jednoduchou matematikou: od roku 1990 do roku 2007 vydal Petr Motýl celkem (včetně dvou zde recenzovaných) šestnáct knižních titulů, to znamená, že průměrně vydal 1,1 knihy za rok, přičemž maximální časový rozestup mezi dvěma vydanými tituly činil dva roky. Je tedy poněkud pochybné tvrdit, že Petr Motýl trpí publikační nouzí. Kolik básníků jeho generace se může pochlubit tak bohatou bibliografií? Kolik knih ročně by si přál vydat, aby byl spokojen? Bizarní otázky, které si říkají spíše o psychologický výklad, do něhož tu ovšem fušovat nehodlám. Pojďme se konečně podívat na básně samotné.
Kartonová obálka obsahuje dva svazečky. Kterým z nich začít? Nejspíš Dvěma ořechy, které nesou v Edici poezie Host pořadové číslo 83/a. Soupeří a doplňují se v ní dvě tendence a kvality: popisnost a imaginace. Motýl v řadě případů stylizuje svého mluvčího jako pozorovatele, který zaznamenává viděné či slyšené („o krámek se šperky se zastavují oči"), ovšem nikoli proto, aby o tom podal svědectví, aby nasměroval naši pozornost tam, kam by se sama nejspíš vůbec nevydala (jak to činil ve své výtečné poezii z počátku 90. let), ale proto, aby vytvořil základ pro uplatnění druhé ze zmíněných tendencí - imaginace a obrazných posunů vnímaného. Imaginativní transformování žité reality a daností, které zahrnuje a které vnímáme pohříchu zautomatizovaně, je jistě velmi produktivní tvůrčí postoj. Ke skvělým výsledkům dovedl např. Tomáše Přidala. U Motýla ovšem imaginace postrádá sílu a dynamiku, která by nás mohla ze zmíněných perceptivních stereotypů vytrhnout. Imaginace zde totiž ulpývá na povrchu zobrazených skutečností, často nedokáže zasáhnout dovnitř imaginárního světa, o němž se vypovídá, převrátit jeho chod či jakkoli jinak ho významově aktivizovat, je pouhou povrchní a ornamentální estetizací poměrně banálních popisů skutečnosti.
Nejednou mají obrazy povahu klišé, která se čtenářovým vědomím nepohnou ani o milimetr a fungují pouze jako fádní dekorace - markantní je to např. v básni Vzory v koberci, v níž „den zhasne / jako ustřižený zahradnickými nůžkami // pánev se činí / prsty přebírají maso sepnuté bronzovou jehlicí / jako kus hedvábí"; podobně také v textu nazvaném Na dotek: „tramvaj před sebe pokládá linky dvou odstříknutých štětců / namočených do okru // krajku deště na dlažebních kostkách / rozhrne rumělka deštníku"; k nechtěné insitnosti barvotiskových obrázků se blíží v básni Přijde?: „hučí peřeje stříbrných schodů / a čekání dýchá jako velké teplé zvíře // podpatek kreslí na asfalt // a večer pokládá oči na křižovatku u Anděla / jako Kristus sňatý z kříže / hlavu do plátna". U autora někdejších chlapsky a s pádností dělnického jazyka psaných básní (např. sbírka Lahve z ubytovny) nepříjemně překvapí poměrně vysoká míra sentimentu, který prvoplánově, a tedy poněkud kýčovitě útočí na čtenářovy city: „jen lůza si neumí uhlídat své peníze / a pak tiše pláče v tmách"; „cigareta se proměňuje ve stříbro / prsty laskají milovanou tvář"; „setmělý pokoj / ve kterém se nevyučuje lásce". Ale několik básní, které převyšují úroveň výše popsanou, ve sbírce přece jen je, jsou to ty, v nichž se sází více na snovost a imaginaci než na přizdobené popisy a sentiment (takové jsou básně např. Záhada a Vilová čtvrť).
A nyní k pořadovému číslu 83/b. Pod ním se skrývá sbírka 10 000 piv, která podle informace v knize otištěné vznikla na přelomu 80. a 90. let souběžně s cyklem kreseb Ladislava Krajči, které ji doprovázejí. Sbírka - podobně jako jiné Motýlovy cykly ze zmíněné doby - vznikala na základě předchozího konceptu, každá báseň je totiž vzpomínkou na jednu konkrétní hospodu, jejíž název nebo její místní určení tvoří titul básně.
10 000 piv je vůči sbírce Dva ořechy svou poetikou kontrastní: zde už nejde o snové vize a hravou imaginaci ani o estétský ornamentalismus, „pivní" sbírka je programově plebejská, antiliterátská, úzce inspirovaná jazykem hospodského, resp. opileckého blábolení. Efektu provokativní plebejskosti se zde Motýl snaží dosahovat záměrně insitní rytmickou strukturou verše, banálními rýmy („Ládíček je magistr / piv má plný registr / jásá jásá / já / jsem / krása magistr") i defektním pravopisem: „zeleňí ligér na závěrku / po pjeti pivech / suhý sníh v álejích / ribi matesí v kelímku". Záměrný primitivismus má ve sbírce fungovat jako prostředek zesměšnění vzdělanosti, kultivovanosti a falešné kulturnosti. Tyto hodnoty jsou ve sbírce ztělesňovány postavami studentů a intelektuálů, kteří ovšem po vypití patřičného počtu piv jsou k nerozeznání od prostých dělníků. Ale přesto evokace kontextu, k němuž se ona jazykově založená plebejská provokace chce vztahovat, není dostatečná, texty nemají sílu vyvolat představu (literárního či intelektuálského) jazyka, který má být primitivní jazykovou strukturou podryt a zesměšněn. V této podobě mohou tyto básně promlouvat snad k někdejším Motýlovým spolustolovníkům, které snad i pobaví, ale nejsou s to tento úzký kontextový rámec překročit. Vydat je formou soukromého tisku pro okruh přátel, tj. adresátů, kteří díky sdílené zkušenosti mají šanci ocenit jejich kvality, by jistě smysl mělo.
Tím, že se autor rozhodl vydat sbírky v samostatných svazečcích, čímž podtrhl autonomii každé z nich, nepřichází významové a estetické napětí, které by v těsném kontaktu básní z obou sbírek mohlo nastat. Motýl dokáže střídat výrazové rejstříky, škoda však, že nedokáže pracovat s jejich střídáním uvnitř jediné sbírky. Jeho snaha komponovat relativně homogenní celky a podávat je čtenářům v podobě samostatných sbírek je nešťastná. V každém z četných svazků, které vydal, se najde několik skvělých básní, ale vedle nich spousta hlušiny. Za hlavní problém Motýlovy poezie považuji extenzivnost, nedostatečnou sebekázeň a sebekritiku či prostě nešikovnost při komponování sbírek. „Přední básník" by měl mít - domnívám se - schopnost čekat, škrtat a ničit textové zmetky. Stopy této kompetence u Motýla bohužel nenacházím. Požehnáním pro Motýlovu poezii by byl přísný redaktor, který by měl volnou ruku ke škrtům a kompozičním zásahům.
Tvar, číslo 7/ 2008| rubrika: Zasáno| autor: Petr Motýl
V recenzi na mou sbírku Dva ořechy/10 000 piv Karel Pirorecký použil záměrného zkreslení některých faktů. Jedno zkreslení bych chtěl vyjasnit. Ve svém textu o básnické produkci roku 2006 otištěném ve Tvaru č. 20/2007 jsem napsal, že básníci by měli mít „možnost vydávat své sbírky tehdy, kdy oni uznají za vhodné, tedy nejlépe do několika měsíců do doby, kdy je budou považovat za dokončené". Tento citát Karel Piorecký přiřkl mému postoji k vydávání mé tvorby. V daném textu, stačí do něj nahlédnout, však šlo konkrétně o verše Jakuba Grombíře, Ladislava Zedníka, Ivana Diviše a Milana Kocha, které - z různých důvodů - nemohly vyjít v roce či místě, ve kterém by vyjít měly, a obecně o knížky mnoha a mnoha dalších autorů.
Vychází-li Karel Pirorecký z předpokladu, který u něj na základě jeho dosavadní činnosti v literatuře předpokládám, totiž že je důležité a správné myslet jen a jen na sebe a na svůj prospěch, jeho podsunutí jeho vlastního myšlení mým větám vidím jako zcela logické.
