Portál české literatury, autor: Michal Šanda
Prvním člověkem, kterému moje tehdejší básnění stálo za to, aby na ně napsal recenzi, byl Petr Motýl (1964). Stalo se tak před deseti lety a zmíněná recenze vyšla v Hostu. Teď v Hostu vychází Petru Motýlovi sbírka a čirou náhodou se to sešumelilo, že na ni já píšu svou první recenzi. No, recenzi...
Moje teoretická vybavenost k posouzení, jestli jsou básně objektivně vynikající nebo objektivně stojí za pendrek, je veškerá žádná. Co je ale objektivně horší, doposud se mi nepodařilo najít v mém literárním vesmíru pevný bod. A co je vůbec nejhorší, jsem přesvědčen, že takový objektivně neochvějný bod, znamenající pupek absolutní kvality, od něhož by bylo možné odvozovat kvality recenzovaných textů, neexistuje. Mým relativně pevným bodem je psací stůl u mne v pokoji s lampičkou a monitorem počítače - a k němu jsem si donesl kávu a Motýlovy básně a tohle si o těch básních myslím právě v tomhle okamžiku, pár minut po přečtení.
V Hostu vypravili do světa, co se adjustace týká, poměrně neobvyklou dvojsbírku: tvoří ji útlé sešitky Dva ořechy a 10 000 piv. Mezi ně je do kartonového přebalu vložena oranžová kartička s Motýlovým životopisem a bibliografií. To abyste měli představu, co máte hledat v regálu, až půjdete do knihkupectví. Bibliografie čítá patnáct položek, od debutní sbírky Ten veliký, veliký kamenný stůl tam daleko, daleko v horách z roku 1990 po Potměchuť z roku 2005. Samozřejmě tušíme, že počet vydaných knih pevný bod neznamená, proto je nebudu všechny vyjmenovávat, tenhle název mě ale pokaždé pobaví: Vymrští se hned a začne tancovat. Proč to nepřiznat, Petra Motýla čtu rád. S tím jsem přistupoval i k Dvěma ořechům.
Na frontispisu fotografie vlasatého, vousatého autora s potutelným úsměvem a dvěma vlašskými ořechy na bílém talíři. Ano! Bohužel ale musím konstatovat, že básně mě moc neberou. Netvrdím, že jsou špatné. Některým jakožto čtenář nerozumím, jiným naopak, mám pocit, vidím do kuchyně. Třeba v básni Ráno sloveso „neplést": nepleť si umění lásky, umění života si nepleť a svetr si nepleť. Možná je to ale záměrně provokující banalita, čili rafinovanost na druhou, kterou nejsem schopen dohlédnout. Ovšem pozor: potom se pročtu k textu Kdo seje vítr a čtenářské srdce se mi zatetelí. V mém podvědomí je Petr Motýl básníkem, kterého sice rád čtu, čtu, čtu, čtu, čtu a nic - a najednou zčistajasna pecka nařachaná čirou poezií, která mě dostane do kolen. Možná to tak nevypadá, ale je to kompliment. Chtěli byste radši vylézt na čtyři dvoutisícovky nebo jednou na Nanga Parbat? Pro úplnost zbývá dodat, že sbírku Dva ořechy ilustroval Vladimír Hanuš.
Sbírka 10 000 piv má jiného ilustrátora, Ladislava Krajču. V jeho medailonu stojí, že kresby k této sbírce vznikly v úzké spolupráci s autorem veršů, pivo bylo pito a verše a kresby byly vytvořeny na konci 80. a na počátku 90. let. Na frontispisu je básník vyfotografován opět s potutelným úsměvem, tentokrát v ruce třímá půllitr. Nedalo mi to a vzal jsem si k ruce kalkulačku. Recenzent by přece měl být hnidopich: při denní spotřebě 8 piv vypijete 10 000 za tři a půl roku. Při průměrné ceně piva na přelomu 80. a 90. let 7 Kč za desítku děleno 21, což je počet básní ve sbírce, vyjde 3 333,33 periodických. Tolik korun stálo napsání jedné básně. Poezie je drahý špás.
O nestřídmém pití psal a píše kde kdo. Od středověkých trubadúrů po Bukowského prokvétá literatura opileckými texty a pravděpodobnost, že přijdete s něčím originálním, je asi taková, jako že se prosmýknete mezi náboji z kulometné dávky. Podle mého soudu se Petru Motýlovi tahle nepravděpodobná věc podařila, a náramně. Vlastně náramně ne - kteroukoliv báseň jsem přečetl, měl jsem vzápětí svědivý pocit, že jí něco k dokonalosti chybí a přímo vybízí to chybějící doplnit. U několika textů jsem to nakonec zkusil, jenomže ouha: sotva jsem ono chybějící doplnil, vytratila se poezie. Co z toho vyplývá je jasné, ale raději to ze známých důvodů nechám nedořečené. Pokud bych měl sbírku ohodnotit pomyslnými recenzentskými hvězdičkami, udělil bych jí souhvězdí Plejády.
Michal Šanda
