Instinkt 23 | 5.6.2008 | autor: Josef Rauvolf
Výbor esejů, článků a skic pražského básníka z let 1966 - 2006 jen ukazuje, jak moc nám podobné edice, ale především autoři chybějí. Topinka ve svých textech projevuje nejen výraznou empatii, ale především pokoru před skutečnou poesií.
Býval takový časopis, vycházel jen krátce, než jej komunisté v roce 1969 zamázli, a jmenoval se Sešity pro mladou literaturu. Chodíval jsem si jej číst do chebské knihovny, a mnohé příspěvky si pamatuji dodnes. Až po letech jsem si uvědomil, že jedním z jejich autorů byl i Miloslav Topinka, básník zvláštního ražení. Jeho poesie neopěvuje rozkvetlá luka, nelká nad ztracenou láskou, je to spíš pohled do tmy, z níž se snaží vyrvat alespoň zlomek poznání neznáma - to mě samozřejmě velice oslovovalo, stejně jako vědomí, že si za každičký verš ručí. Napsat, že hrdlem, by znělo pateticky, je to však tak. Tohle nebyla žádná hra se slovy, podobně jako třeba u Rimbauda, o němž Topinka často přemýšlel a psal. Stejně jako o Vladimíru Holanovi či Františku Halasovi a K. H. Máchovi: „Poesie rozvírá prázdno. Básník opravdu vidoucí nechce toto prázdno zaplnit, zacelit rýhu, jež po něm zůstala, ale rozevřít trhlinu v prostoru. Rozetnout strom, aby vytrysklo světlo. To, čemu se říká poesie, je vlastně světlo, vnímané celým tělem, nejen očima. Světlo, jež se prodírá trhlinou v obloze, tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Iluminace. Osvícení. Náhlý záblesk, a pak už nic." Ano, pak už nic. A vše.
