Tvar | 3.4.2008 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Jakub Chrobák
2„Slova této poesie jsou pak bezprostřední, otevřená, v surovém stavu."
„Je to všechno ještě strašně čerstvé, příliš brzo na to, aby šlo něco psát. Snad jen pár zlomků, spíš záblesků." (s. 361) Tak začíná Topinka svůj text Za Ivanem Divišem. Já z opačné strany musím se vyznat z podobného zážitku z četby Hadího kamene: je to strašně otevřené, znepokojující a zároveň živoucí, že psát o tom je drzé. Přesto - Topinkův Hadí kámen je jedna z největších knižních událostí poslední doby. A to se prokazuje takto:
Jméno Miloslava Topinky není rozhodně neznámé, jeho sbírky vyšly knižně, eseje vycházely a vycházejí u nás časopisecky od 60. let. Z tohoto pohledu může se zdát vydání souboru jeho starších textů doplněných o novější úvahy v jedné knize zbytečné. Ukazuje se ale, že tomu tak není, že právě soustředěnost těchto esejů do jedné knihy odhaluje jednu podstatnou a důležitou vlastnost Topinkova myšlení, totiž konzistentnost. Co tedy čtenář nalezne v Hadím kameni, knížce vydané v nakladatelství Host, edičně připravené Marií Langerovou, která ke knize napsala i doslov? Především už první kontakt s knihou je v dnešních poměrech ojedinělý: abyste mohli vůbec začít číst, musíte si svazek rozřezat, což vyžaduje pevnou a také jemnou ruku operatéra: už toto je svého druhu událost, už tady musí čtenář osvědčit svou schopnost být textu práv, rvát se s ním, doslova i přeneseně.
Další důležitou vlastností této knihy je tvrdošíjnost, se kterou autor trvá na některých podmínkách poezie, tvrdošíjnost, se kterou se dobírá smyslu básnění, tvrdošíjnost, se kterou odmítá vnímat literaturu jenom jako spisbu. Básnění, přesněji poezie jako instituce, je mu čímsi víc než jen znameními na cestě tímto světem. Je to spíš boj, svár s jazykem a tím vlastně i s téměř celou kulturní tradicí, protože to, co má podle Topinky smysl, to jsou spíš drobné jedinečné malé výhry: „Slovo poesie [...] je krystalem, který se utváří všemi čtyřmi druhy slov. Nikdy, ani v případě maximálního zpředmětnění, se nepodrobuje pouhé existenci věcí. Slova nepřicházejí, mírná a nabízející se, slova je zapotřebí z řeči rvát." (s. 16) Ze stejného důvodu jsou právě tyto výkony vnímány jako trhliny, zásahy do tkáně toho, co jsme si zvykli nazývat jazykem - odtud obraz jizvy, kterou tak nanejvýš zanechává básnický text na kůži jazyka, proto tvrdohlavé vědomí, že permanentní destrukce všeho, co si vydobudeme na kulturní tradici a jazyce, je jediný úkol a funkce básně: „Každý nový verš zaceluje jizvu, jež tu zbyla po poesii minulé, přinášeje však s sebou zároveň novou, ještě hlubší snad jizvu, tím tížeji též zacelitelnou." (s. 7) Tolik jen krátké ukázky z textu starého 41 let, přetiskovaného od té doby tolikrát, z klíčového vstupního eseje (stejnojmenný Hadí kámen). Čím to, že nás pořád dráždí, jak to, že nic z něj nevyvanulo, proč jej nelze obejít? Především je Topinka dalek toho předvádět poučenosti, budovat teoretická pravidla. Jeho text - stejně jako texty básnické hodné toho jména - je živou, organickou jednotkou, která vlastně pořád bobtná a bují, což se kromě jiného projevuje i v celkové dikci: zvukové uspořádání, rytmus, zadrhávání, to vše vlastně jen připomíná, že všecko toto snažení je jen průběžným a přisleplým ohledáváním teritoria: „Provazy dávno již nejsou tak napjaty, hráze hrozí protržením." (s. 7) To je vstupní situace. To je ale také živý a žitý svět, o který má smysl se brát. Jen dnes možná hlasitěji zaznívají vyslovené otázky: Skutečně se nic nezměnilo? Nepohybujeme se dnes náhodou v době, kdy provazy spíše už praskají a hráze provalily se dosti necudně? A není možná právě teď o to důležitější znova se utvrzovat v tom, že básnění, má-li mít alespoň nějaký smysl, musí si být vědomo toho, že není děláním věcí, ale je hledáním?
Hadí kámen představuje poměrně pestrou paletu žánrovou. Najdeme zde delší eseje, drobné črty, spíš jakési přípisky na okraj opakovaně se vracejících témat (Mácha, dada v jeho méně známých polohách, zas a znova Rimbaud, ale též Nerval, ruský zaum, Baudelaire, Michaux, stejně tak dopis Ústavu seismologie Uzbecké akademie věd v Taškentu), pozoruhodný žánr přípravných tezí pro rozhovor, samotný rozhovor (přičemž opět - když Topinka rozmlouvá s Karlem Malichem, je to spíš ověřování východisek), na dálku vedený rozhovor s Jiřím Kolářem a tak dále a tak dále až po oddíl Za, poskládaný ze svého druhu nekrologů. Co ale mají společného? Je to právě neukojitelná potřeba pídit se po smyslu uměleckého snažení. Ale ne snad proto, aby se psaní stalo snesitelnějším, naopak: básníci, kteří jen píší, jsou Topinkovi cizí; to, co jej zajímá, jsou důsledky, které odkrývání prazákladů básnění mohou mít a mají pro člověka a jeho pobyt na tomto světě. To je právě Topinkou tolikrát připomínané nazírání do trhlin, které snad odpradávna existují mezi řečí a v řeči. Protože jen v těchto trhlinách lze zahlédnout a zakusit málem extatický stav, ve kterém skutečně spolubytujeme nejen s celým vesmírem, ale rovnou snad se vším, co nás obklopuje, obklopovalo a bude obklopovat. Že je to dnes jen jeden z mnoha možných diskurzů? Že je to trochu zastydle avantgardní, nebo spíš postavantgardní kouzlení? Ale kdepak, je to především výzva: v každém kousku nalezené slovní metody, v každé skice k obrazu, který z galerie oknem vypadne na ulici, v každém třeba jen letmo zaslechnutém tónu řeči, která se už už zdála ztracená, v tom všem je úděl básně celý. Skutečně: nemá to co dělat s uměním, se schopností dělání věcí, už vůbec ne s literaturou. Má to co dělat se světem, ve kterém - a možná více než kdy jindy také pro který - žijeme.
Topinkův soubor nenabízí řešení, není programem, už vůbec ne programem nějaké budoucí nebo minulé poetiky. Je vykřičenou otázkou, je bouchnutím do stolu, ale bouchnutím, které jako by ztratilo ruku: zůstává jen akt rozrušování, znejišťování bezpečně poznaných věcí. A tím pádem je i bolestným průvodcem po dějinách básně. Topinka totiž dobře ví, že život a poezie mají něco společného: za sebeopravdovějším, sebehrdinštějším životem čeká smrt. Za sebepřesvědčivějším, sebebolestnějším poznáváním řeči čeká - ticho. A je pak už jedno, jestli je to ticho řeči, nebo hrobu: „Ano, nedává to všechno sebemenší smysl. Stále ostřeji mi zní v uších, co mi Ivan [Diviš] kdysi dávno vykládal: »Víte, co je to Bůh?«, zeptal se ho jednou Holan. »To je taková malá světnice nahrubo omítnutá bílým vápnem, jen nahrubo nahozené zdi, a uvnitř není nic. Vůbec nic.«" (s. 363)
Kdo jednou poznal nebo nahlédl takovou zkušenost, ví, že dál už se musí jít jinak. Že jediné, co nám vlastně zůstává, je vědomí, že tam, kdesi v trhlinách života, se odkrývá skutečnost, kterou snad jednou dokážeme zakoušet, ovšem bude to znamenat destrukci nebo přinejmenším relativizaci všech hodnot, které do dneška známe, jazyk a smysly nevyjímaje: „Jsme u toho zárodečného pojmenovávání, spíš se to někdy podobá žvatlání dítěte, co si s tím vším neví ještě rady, říkáme tomu Bůh/příroda/mezní stav vědomí/ světlo [...], jiný člověk, jiný vesmír..., ale co dál?" (s. 272) Odtud děs, který taková představa vyvolává, odtud ale také ohromná morální převaha, se kterou Topinka ohledává a znova nasvětluje kousky tohoto skrytého proudu u autorů nejrůznějších období, žánrů a směrů. A to jsou věci, pro které mají knihy ještě stále své právo na život.
