Literární
noviny | rubrika: Literatura | strana: 10 | autor: Jakub
Vaníček
Novela Hrad oběti francouzského autora Bernarda Noëla
vzbudila v době svého vydání značnou kontroverzi v puritánských kruzích. Dnes
bychom ji měli číst jako vyznání jazykové a fantazijní nespoutanosti, která
před výkřikem poplašeně nezavírá ústa.
Jak často se nám stává, že dostaneme do ruky knihu, jejíž obsah uhýbá před
jednoduchou a přímočarou interpretací? Skoro by se chtělo říci, že právě dnešní
doba je přímo fascinována nikdy neuzavřeným významem slov. Dokonce občas
slýcháme nářky, jak dnešním autorům není rozumět, protože se schovávají za
nesrozumitelné - anebo pouze jim srozumitelné - metafory či obrazy, jejichž
smysl nám uniká už jen pro nepřekonatelnou distanci mezi tím, kdo píše a kdo čte.
Dodejme však, že existují i případy, kdy se zprvu neuchopitelný text zvrtne a
my, byť stojíme tváří v tvář bizarnímu světu, zjistíme, jak pošetilé bylo
hledat šifru, která by četbu přiblížila zkušenosti.
Mezi příběhy, které tento zvrat dokáží vyvolat, patří dost často ty, jejichž
skandální a šokující svědectví si zdráháme připustit. Píše se v nich o násilí a
perverzitách, jež se stupňují tak nesnesitelně, abychom nevyšli bez šrámů a bez
pocitu, že naše morálka jaksi utrpěla, možná nevratně, možná jen potud, než
zapomeneme. Z tohoto ranku je i kniha Bernarda Noëla Hrad oběti, vydaná nedávno nakladatelstvím Host.
Její historie nepatří mezi obyčejné: Noël ji rozepsal na konci padesátých let,
o jedenáct roků později, v době revolučního společenského klimatu ve Francii ji
přepracoval a vydal pod pseudonymem Urbain z Orlhaku. Novela byla nejprve
zařazena mezi pornografické čtivo a vyhoupla se mezi nejprodávanější díla
tohoto žánru. Autor se nejspíše z úspěchu dlouho neradoval - kvůli obscénním
výjevům, které kniha čtenářům nabízela, proti ní zasáhla exekutiva. Morální
rána, jíž se dostalo kazatelům počestnosti, nezůstala bez odezvy.
Jak to vlastně číst?
Hrad oběti vypráví příběh o muži, který se jednoho dne vydá na cestu pouští a
narazí na odlehlou domorodou vesnici Matopecado. Podstoupí tajemný sexuální
rituál, během něhož mu neznámá kráska vyvolí budoucí ženu. Muž se podvolí
výběru a je přijat mezi obyvatele. Vstoupí do kruhu, v němž by mohl najít své
místo, nebýt obsedantní touhy poznat tu první, tu, pod jejíž taktovkou se celý
obřad odehrál. Jedné noci uteče na ostrov, kde žije žena, kterou domorodci
nazývají hraběnkou Monou. Sotva jeho loď přirazí ke břehu ostrova, rozpoutá se
divadlo fantastických zážitků, morbidních a sexuálních scén, jejichž bizarnost
postupně graduje. Patří mezi ně pobuřující a skutečně nechutná scéna, během níž
si nic nechápající návštěvník uvědomí šílená pravidla hry, nemožnost návratu a
nádavkem je znásilněn psem. Právě tento výjev, jehož popis může jen stěží
jakákoli jiná kniha překonat, se stal předmětem doličným v soudní při, kterou
autor podstoupil, a v níž neúspěšně hájil práva svobody slova.
Bráno z nadhledu, je celá pouť hlavního hrdiny k neznámému Hradu kaleidoskopem
brutálních momentů. Noëlův jazyk je servíruje bez jakýchkoli zástěrek,
přirozeně a vně morálního kontextu, neuhýbaje k zjemňujícím finesám. Nejde však
jen o to, znechutit čtenáře, anebo jej naopak ukojit velkolepými obrazy těžko
představitelného svinstva - dějové motivy se tu totiž posouvají na symbolickou
rovinu. Pokaždé je přítomno něco, co dává událostem přesah a co je obohacuje o
prvky, jež nám v mnoha případech nejsou neznámy z vlastních snů. Zkusme se
odvolat ke kontrastu agrese a neskutečného ticha, jež je pouhým předstupněm
dalších nadreálných výjevů: „Stop, světlo, všechno se událo současně a velmi
náhle. Ocitli jsme se uprostřed kruhového sálu, který byl zřejmě stejně velký
jako ten první, ale jeho stěny, podlaha a strop byly matně bílé a dokonale
vyhlazené. Sloužil pro tu chvíli jako útulek pro smečku velkých psů, kteří se k
nám hned vrhli s otevřenými a slintajícími tlamami. Pravděpodobně štěkali, ale
jejich řev k nám nedoléhal. Viděl jsem, jak se vrhají na naše průhledné
útočiště, zuří nad překážkou, která se jim staví do cesty, opírají se o ni
svými velkými tlapami s dlouhými drápy. Ticho, jež nás obklopovalo, bylo v
kontrastu s tou bezuzdnou zuřivostí nesmírně intenzivní. Stáli jsme v akváriu
ticha. (...) Náhle se však všichni obrátili a viděl jsem, jak se celá tlupa vrhá
k místu v kruhové stěně, jež se právě rozsvítilo. Také tam stál průhledný sloup
a v něm dva muži: černoch, který se podobal mému strážci, a mladík, který se
podobal mně a byl stejně jako já nahý. Černoch na mladíka promluvil, ten mu
odpověděl a nato byl vyhozen z kabiny a vržen mezi psy." Vlastně se tu neustále
pohybujeme mezi skutečností (násilím) a snem. Rozběsněná realita, je-li vůbec
možné ještě něco považovat za reálné, se kříží se snahou vydobýt si i z těch
nejkrutějších a bolestivých úkonů pocit slasti. A když už se zdá, že jí bude dosaženo,
že jsme se dostali k cíli cesty, zvrtne se jistota jen v další utrpení, které
ovšem musí být ihned zapojeno jako nedílná součást hry. Nelze se vzpírat - jak
jinak se podvolit něčemu tak těžce myslitelnému, jako je prožitek felace
prováděné šimpanzem; odporné se mění v příjemné a naopak.
Hlavní postavou jazyk
Nabízí se ale i jiné čtení, k němuž ostatně vyzývá samotný přebal knihy. Podle
autora anotace před sebou máme iniciační román. A vskutku: hrdina prochází
jednotlivými rituály, aby nakonec dospěl k jakési sexuální očistě a spočinul v
komunitě lidí, kteří vytvořili nový svět. Završením celého textu by v tomto
případě bylo filosofické poselství, opřené o Noëlův popis skupiny vedené
hraběnkou Monou: „Nezáleží nám na pouhém násobení počtu spojení, ale na tom,
aby erekce dosáhl mozek. Skutečná rozkoš je rozkoš výstřednosti, a ta nemá v
sexu svůj cíl, nýbrž nanejvýš svůj prostředek. Snažíme se dosáhnout toho, aby
duch byl ve svém celku erotogenní, proto jsme vytvořili tuto skupinu a
postavili tento hrad. Skupinu, abychom udržovali bdění; hrad, abychom dali
vtělení jazyku a etapám naší rozkoše, čili těm nejvíce vzrušujícím představám.
Nebudete úplně náš, dokud nepostavíte poschodí ze svých představ." Slyšíte také
výzvu vzdát se individuality a spojit svůj vlastní svět se světem těch druhých?
Zapojit fantazii ve prospěch vyššího celku?
V Noëlově novele není hrdinou jen Monu hledající poutník. Stejně důležitou roli
tu hraje i sám jazyk. Autor se k němu a k jeho významu pro svobodu člověka
vrací v dopisech, které jsou zařazeny do třetí části knihy nazvané Zneuctění
slov. Stejně naléhavě jako obrazy, jejichž brutalitě jsme v Hradu oběti
vystavováni, působí i forma, pomocí níž se násilí vyjadřuje. Můžeme říci, že
celý text působí jako křečovitý výkřik proříznuvší ticho oné skleněné vitríny z
výše uvedené citace. Jen co nás upoutá lyricky líčená soulož, následuje šok z
vulgarity, která předchozí milostnou ukolébavku obrátí naruby. Položíme-li si
otázku, zda jde jen o povrchní zálibu v kontrastech, musíme být zákonitě
vyvedeni z omylu, ať už samotným textem, jenž je právě na kontrastu poetického
a vulgárního vyjádření vystavěn, nebo slovy autora, který se přiznává, že chtěl
donutit jazyk k tomu, aby křičel. A opravdu: onen křik je asi nejlépe
pochopitelný tehdy, pojmeme-li Hrad oběti jako prostor, ve kterém se na rovině
vyjádření používá pokud možno co nejširší paleta vyjadřovacích prostředků.
Puritán knihu vztekle odhodí, jelikož moc dobře ví, že autor porušuje úzus, že
se neštítí každodenní sprostoty. Noël, opakuji, se nakonec nevyhnul trestu -
málokterý oficiál jeho jazykový experiment toleroval. A teď po pravdě: kdo v
české literatuře posledních let vstoupil na tak tenký led? Kdo se neschoval za
eufemistické zandaváky a rašple a nebál se použít jazyk se všemi jeho
prostředky, třebaže by nad nimi leckterý estét ohrnul nos? Takových autorů u
nás moc nenajdeme; a snad i proto nejsme na vulgarity zvyklí, neusadily se v
literatuře natolik, aby nevyčnívaly z textu jako ostré zraňující hroty.
Noëlova kniha se ze všech sil vzpouzí pozitivnímu režimu řeči i fantazie.
Rezignuje na snahu nevystoupit z estetických struktur, které jsou jediné
legitimní. Máme tu co dělat s promluvou šílence a není divu, že se ji pokusily
zničit právě ty bezpečnostní složky, které dbají o klidný spánek společnosti. A
protože nás Hrad oběti nenechá usnout během sofistikované hry na jinou
skutečnost, neměli bychom se mu vyhýbat. Je krutý, tedy vždy ke čtení.
Bernard Noël: Hrad oběti. Přeložil Marek Sečkař. Host Brno 2007,
176 stran.
Autor je bohemista.
