MF DNES| 27.2.2009 | rubrika: UMĚNÍ & KRITIKA - BRNĚNSKÁ SCÉNA | strana: 4 | autor: Jan Foll
Filmový historik Jiří Voráč naznačil své sympatie k autorovi Intimního osvětlení už ve své předchozí knize Český film v exilu, Kapitoly z dějin po roce 1968 (Brno, Host 2004).
Monografie Ivan Passer: filmový vypravěč rozmanitostí, kterou Voráč vydal v loňském roce v brněnském nakladatelství Host, dokumentuje, jak vést dialog s inspirativním tvůrcem a jeho pozoruhodným dílem. Slavného režiséra a jeho vnímavého interpreta spojuje Passerovo přesvědčení o tom, že „film a filmování jsou a mají být dobrodružství“.
Intimní osvětlení - metafora obnoveného pořádku
Zmíněný Passerův výrok tvoří motto knihy a promítá se do ní v několika rovinách. Úvodní část přináší duchaplné interpretace režisérova díla od jeho české etapy přes americkou až po mezinárodní projekty typu velkofilm Nomád (natočený v roce 2005). Obsahuje řadu úsporně formulovaných postřehů týkajících se především snímku Intimní osvětlení (1965).
„Závěrečná scéna společného stolování je metaforou obnoveného pořádku,“ píše Voráč v jedné z výstižných charakteristik erbovního díla nové vlny. Z Passerovy americké tvorby klade právem důraz hlavně na drama Cutterova cesta (natočené roku 1981), jehož kriminální zápletku rámuje originální reflexe postvietnamského syndromu.
Druhou část knihy tvoří obsáhlý rozhovor, v němž Passer bilancuje svůj život plný podivuhodných paradoxů. Zdrženlivý tvůrce v něm opakovaně vyjadřuje obdiv vůči Miroslavu Ondříčkovi a Miloši Formanovi a podrobně popisuje jejich mimořádně šťastnou spolupráci.
Mezitím líčí své trable s komunistickými byrokraty a americkými producenty a nahlíží do osobností řady hvězd, s nimiž se potkal při práci. Svěřuje se i s rozličnými finesami filmařského řemesla. V jedné z nejpůvabnějších pasáží básnivě popisuje ducha světových velkoměst (na straně 198), v jiné (na straně 230) se trefně zamýšlí nad vlastní mentalitou.
Pětasedmdesátník s otevřenou myslí
V závěru rozhovoru se světoznámý filmař, jenž loni oslavil pětasedmdesátiny, představuje jako člověk s obdivuhodně otevřenou myslí.
„Lidé, kteří jsou zvyklí jen na jedno prostředí a chodí jen po přímých pěšinách, často podléhají dojmu, že všechno jiné nestojí za nic. Já si to nemyslím,“ říká Passer a odhaluje tak jeden z podstatných motivů veškeré tvorby. Třetí část Voráčovy knihy obsahuje rozhovory s Passerovými blízkými, sestrou Evou Límanovou či s režisérem Vojtěchem Jasným a rovněž cenné faktografické údaje.
Voráčova monografie je pravým opakem bulvárních spisků o skandálních pseudocelebritách. Kniha je (podobně jako sám Ivan Passer) inteligentní, noblesní, pokorná a vypravená se vzácnou pečlivostí. Nabízí svému čtenáři dobrodružství poznání, jež spočívá v umění naslouchat.
