Tvar | 18. 3. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 21 | autor: Peter Páluš
Janoušek, Pavel: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura. Host, Brno 2009
Pojednat vědeckou studii o umělecké dráze Ivana Vyskočila je ošemetné již samo o sobě, protože Vyskočil, ač univerzitní profesor, je osobností z principu neakademickou, vzpírající se uchopení, natož hodnocení. A pojednat studii o jeho literární tvorbě je ještě problematičtější. Vyskočil sám na pozici literáta nikdy neaspiroval, vždy a za každých okolností zůstával svébytným divadelníkem, pro kterého se však i oblast konvenčního divadla, hraní rolí a představování příběhů, jež prožil někdo jiný, stala stísněnou.
Pavel Janoušek se zhostil nelehkého úkolu. Naštěstí si byl při psaní své knihy Ivan Vyskočil a jeho neliteratura této skutečnosti dobře vědom. V úvodu si klade otázku, je-li vůbec oprávněné bádat o Vyskočilovi jako o spisovateli, a obhajobou kladné odpovědi má být právě následná analýza Vyskočilových literárních textů. Zde se však dostáváme k prvnímu (naštěstí pouze zdánlivému) problému: Janoušek nikde nedefinuje své pojetí „literatury" či chápání literárního textu jako uměleckého artefaktu. A tak se jednoduše rozhodl věnovat všem formám textu přesvědčivě psaného Ivanem Vyskočilem, počínaje prvními text-appealy v Redutě a konče Haprdánsem. Na stejnou úroveň se tak dostávají poměrně těžko rekonstruovatelné náčrtky scénických dialogů (O snech a bláznivinách), ucelené povídkové soubory (Vždyť létat je tak snadné, Kosti), ale i hry a jejich torza (Haprdáns, Cesta do Úbic) či pouhé náměty, jejichž výsledná forma byla v důsledku spoluautorství vždy diametrálně odlišná od původního Vyskočilova záměru (Autostop, Ten z půdy). Jak se však ukazuje, tento přístup je zřejmě jediný možný, protože pokusit se portrétovat Ivana Vyskočila pouze na základě „oficiálně" vydaných povídek a jejich výborů by bylo žalostně nedostačující. A tak se Janoušek noří do vyskočilovské poetiky často oklikou přes divadlo, přes rozhlas, přes herní principy (ve kterých je tvorba sama důležitější než výsledek) a snad i to má za následek, že se kniha nerozpadne a organicky drží nastolenou linii - i když se vlastně věnuje tak trochu něčemu jinému, než hlásá její název. Spíše než o literaturu (či neliteraturu) jde především o Vyskočila samotného, o jeho specifický způsob tvorby, ať už v jakémkoliv uměleckém směru.
Zatímco u převážné většiny jiných autorů, kteří se kdy dopustili napsání knihy, je v momentě jejího vydání dílo ukončeno, Vyskočil proti jakékoli „ukončenosti" programově bojuje - své texty neustále přepisuje, doplňuje, a když už se náhodou stane, že některý z nich vyjde tiskem, nikdy nejde o finální podobu, spíše o „dobovou fotografii", zachycující stav díla v konkrétním čase. Janoušek však pracuje s dostatečným množstvím pramenů a sekundární literatury, využívá orální historie, vzpomínek, útržků rozhovorů, audiovizuálních záznamů, stejně jako rukopisů či zápisků samotného Vyskočila. V místech, kde se autor pokouší rekonstruovat a z rozličných zdrojů poskládat možnou jevištní podobu Vyskočilovy povídky či text-appealu, proto působí Janouškův text mimořádně a poctivě, navíc všechny důležité události a díla jsou podrobena nejen analýze, ale i důslednému historickému ukotvení - vždy s ohledem na dobový kontext.
Ke konci však jako by autorovi došel dech, nebo se snad zalekl přílišné délky svého pojednání. Dva poslední analyzované texty Malý Alenáš a Haprdáns jsou odbyty několika málo stránkami, žádaný syntetizující závěr celé práce pak chybí úplně. Snad si chtěl Janoušek pro sebe také vypůjčit něco z vyskočilovštiny - poslední kapitolu končí otevřeným „prvním prozatímním mezikoncem". Trošku to kazí dojem z metodologicky místy zdánlivě zmateného, ale velmi podařeného pokusu o charakteristiku Ivana Vyskočila - tvůrce, (ne)spisovatele. Podstatnou částí knihy je také obsáhlá bibliografie Dílo Ivana Vyskočila a jeho ohlas v divadelní a literární kritice a publicistice, kterou zpracoval František Knapp.
