Klášter, leukemie, hlad

Týden | 3. 8. 2009 | rubrika: Kultura | strana: 68 | autor: Pavel Mandys

Životní příběh Petry Dvořákové by možná byl žádaným zbožím v Hollywoodu. Ona sama se jej pokusila zpracovat věcně a objektivně: v autobiografii Já jsem hlad.
V Hollywoodu by dokonce možná některé pasáže vypustili, aby film působil uvěřitelněji, protože to, co autorka zažila, by podle jednoho hezkého českého rčení porazilo vola. Jen stručně to zrekapitulujeme: nepříliš šťastné dětství s nevyrovnanou matkou, ve čtrnácti nadšení pro věc boží a vstup do kláštera, pak vystřízlivění, krátce po osmnáctých narozeninách manželství, dvě děti po nelehkých porodech, přičemž to starší onemocní leukemií, z manžela „domácí násilník“, milenecký vztah s katolickým knězem a na prahu třicítky mentální anorexie.
Čtenář se zdráhá uvěřit, že tohle všechno se mohlo přihodit jediné (letos dvaatřicetileté) ženě. Která o tom navíc píše velmi otevřeně a nevynechává ani citlivé intimní detaily.
Jestliže v předchozí knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007 za ni dostala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika) zpovídá lidí různě poznamenané křesťanskou vírou anonymně a sama sebe skryje za jednu ze zpovídaných žen, tentokrát už do toho jde po hlavě. Píše o sobě, znovu přetiskuje inkriminovaný rozhovor se sebou samou - ten ostatně v její první knize patřil k těm nejtrýznivějším -, přičemž podrobně odkrývá vztahy ve svých dvou rodinách -té, v níž vyrostla, a té, kterou založila. Ani jedna není idylická: první dominuje labilní matka, která o děti nestála; malá Petra jí svou impulsivní a těkavou povahou jen přidělává starosti, ve druhé se záhy ukáže, že manželství bylo jen útěkem z první. Vztah s manželem postupně chladne, což se začne projevovat ve chvílích milostných (Petra se miluje bez lásky a sex využívá spíše jako prostředek, jak urovnat rodinné rozepře; postupně si kvůli tomu začne připadat jako prostitutka) a brzy také v každodenních sporech a hádkách, které občas vrcholí manželovými fyzickými útoky. Krizi na čas oddálí synova těžká choroba, ale pak se vrátí znovu a k ní se přidá mentální anorexie, s níž se sice autorka potýká v nezvykle pozdním věku, i tak má však neobyčejně vytrvalou a zákeřnou formu. Anorexie je v autorčině líčení čímsi velmi uvědomělým až uctívaným: „Anorexie určuje, co bude člověk chtít. Často jsem k ní mluvila, prosila ji o pomoc. Ana se pro mě stala bohem.“ Jinde píše o tom, že hlad a to, že jej vydrží, pro ni byly „přívaly klidu a jistoty, které jsem nedokázala zadržet“. Tyto pasáže jsou nesmírně cenné jako názorná ukázka toho, jak nemoc funguje: pro ohrožené, postižené i pro jejich blízké.
Jinak má text převážně autoterapeutický charakter. Autorka dovozuje drobné i vážnější příčiny, které nemoc spustily, přičemž si chce držet objektivní odstup. Úplně to nefunguje a na některých místech to až bije do očí - hlavně pro zvýšenou frekvenci cizích slov a odborných výrazů. Ale právě tato bezprostřední naivita dodává knize o to větší autenticitu, aniž ji přitom degraduje na psychologickou poradnu ženských časopisů. Dvořáková se jako autorka snaží vystupovat vyrovnaně a z pozice nezaujatého pozorovatele, ale přesto (či právě pro usilovnost, s jakou tak činí) z toho stále čiší nejistota; nedodejme, že sympatická.
Jediné, co knize Petry Dvořákové škodí, je nevyjasněnost její struktury. Přinejmenším dvě dlouhé pasáže z ní trčí a byly dříve publikovány jinde: zde si autorka měla dát tu práci a přirozeněji je propojit. Dále: Dvořáková se nejspíše styděla psát autobiografii, tudíž anorexii učinila ústředním bodem knihy, k němuž by se mělo vše vztahovat a který je také oprávněním pro její napsání. Pomineme-li, že ani v tom není úplně důsledná (například se vůbec nedozvíme, jak na nezdravou vyhublost své matky reagovaly děti), je to především zbytečné. Anorexie je jen jedním z několika krizových bodů autorčina dramatického života, byť byl možná v době, kdy knihu psala, tím nejživějším a nejtíživějším.
Knihou se line ještě druhý motiv - uvědomování si a prožívání ženství, jakožto významné a svébytné hodnoty. Po tom, co jako náctiletá zažila, se není čemu divit: po celibátu a panenství poskvrněném až po svatbě je uvědomování si vlastní osobnosti a sexuality klíčovým prvkem jejího života. Možná že právě toto mělo být zvýrazněno a cílevědoměji tematizováno na úkor marketingově asi atraktivnější nemoci. Osud Petry Dvořákové jako by patřil do předminulého století. Románovému zpracování by se poučenější čtenář vysmál jako červené knihovně. Nad autobiografií žasne.