Tvar
| 21. 1. 2010 strana: 21 | autor: Eva
Klíčová
Petra Dvořáková (nar. 1977) svou první knihou Proměněné sny (2006) poodhalila většinově ateistické společnosti
život katolických věřících, především tedy jeho odvrácenou tvář. Tisíciletá a
zároveň první globální instituce na světě, organizace s nejvyššími ambicemi ve
sféře nebeské i pozemské - katolická církev, se v knize intimních rozhovorů
Dvořákové s běžnými věřícími i kněžími jeví jako poměrně strohé a
nekomunikativní společenství s těžkopádnou organizací. Jako by se zde
střetávala individuálně pojímaná zbožnost vyrovnávající se s realitou, která se
vymkla tradičnímu ideálu katolického konceptu života s hierarchicky
neprostupnou pevností církve coby autoritativního „úřadu" uvyklého poslušným
věřícím, úřadu, který částečně z pokrytectví a částečně ze strachu o svou
historickou kontinuitu sveřepě lpí na konformismu, který šikovně uhýbá před
čímkoliv znepokojivým. Dvořáková si za tento vhled vysloužila v roce 2007
Magnesii literu za publicistiku, částečné opovržení komunitou věřících malé
obce, kde žije, i ocenění samotnou církví, která ústy svého kněze označila Proměněné sny za „knihu smrdící sírou".
Ve své nové knize Já jsem hlad jde
Dvořáková v jistém smyslu ještě dále. Místo otevřených rozhovorů přichází s
vlastní zpovědí, která sestupuje až do psychoanalytické hloubky. Autorka
odhaluje svou identitu v Evě z Proměněných
snů, která během svého dospívání zakusila realitu klášterního života. V Já jsem hlad se její příběh kompletuje
diagnózou mentální anorexie a hledáním jejích příčin. Jestliže v Proměněných snech je Dvořáková
empatickým tazatelem otevírajícím citlivě rány druhých, nyní sama sebe
podrobila nemilosrdné operaci, při které krev nutně zacákala i její nejbližší
okolí. Touto autenticitou je kniha zřejmě také nejkontroverznější - ač ji
nedoprovází skandál jako německého spisovatele Maxima Billera, na nějž reálné
předobrazy jeho románových postav podaly trestní oznámení pro újmu na ochraně
osobnosti. Dvořáková by to ovšem při obhajobě měla o to složitější, že její
kniha není ani deklarativně fikčním útvarem, ale útvarem opět publicistickým.
Otázkou přesahující možnosti této recenze je, zda se tak nestalo proto, že
potenciální žalobci ctí svobodu slova, opodstatněně se domnívají, že žalobou by
na vše jen upozornili, anebo jen proto že Dvořáková se mezi místními
zdiskreditovala již svou první „sirnou" knihou.
Ačkoliv je středem vyprávění osoba samotné autorky, rozhodně se nejedná o žádný literárně estetický zákrok či plačtivou zpověď, k čemuž by sváděly apriorní soudy. Kniha je vůči těmto nebezpečím rezistentní především proto, že její motivací nebylo nutně psát o sobě, jako spíše zaujetí svým velmi obtížně zvladatelným problémem - anorexií a poznáním jejích příčin v nejširším slova smyslu. Kniha navíc obsahuje doslov lékařky věnující se anorexii a jednotlivé kapitoly jsou opatřeny údaji váhy a výšky platnými pro popisované životní období. Přes tyto osvětové prvky knihu vnímám spíše jako pozoruhodnou introspekci. Dvořáková pro své niterné svědectví o postupném pochopení kořenů anorexie přirozeně zvolila vyprávění ichformou. V deseti kapitolkách útlé knížky autorka „psychoterapeuticky" sestupuje až do svého dětství, kde hledá zárodek budoucího problému ve svém prvotním psychickém nastavení založeném na vztahu k matce.
Za svými celoživotními pocity a sebepojetím odkrývá deficit mateřské lásky, své
vztahy interpretuje jako neúspěšně naplňovanou projekci vztahu k milující matce.
Slabá osobnost matky nakonec blokuje i vytvoření vlastní přirozené ženské
identity. V tomto příběhu je vše ještě umocňováno vírou a konfrontací s
některými náboženskými představami a tendencemi, jež potlačují přirozenou
ženskou existenci určenou mimo jiné i svou biologickou rolí. Nakonec i v těchto
průsečících se anorektické hladovění promítá do sebetrestání, které vede k
mučednické pasivitě kombinované s iluzorním pocitem exkluzivní nadřazenosti. Na
druhé straně při překonávání kritické fáze nemoci se dostává autorka-hrdinka i
k dosud netušenému smyslu eucharistie.
Obdivuhodně otevřené vyprávění je místy přerušováno kurzívou tištěnými vzkazy
uvozenými oslovením „Dear" či „Dear Joss". Tyto pasáže umožňují na okamžik
vystoupit z vlastního emočně vypjatého textu a zvnějšku jej reflektovat.
Dvakrát autorka použije i svůj starší text - poprvé kapitolu z Proměněných snů, v níž popisuje svůj
život v klášteře, a podruhé článek z Reflexu - když se vrací k těžké nemoci
svého dítěte. Obě publicistické formy vyznívají velmi bezprostředně a určují
charakter celé knihy jako souboru dokumentů, jejichž smyslem není vyjevit
nesmírný literární talent autorky, ale sdělení jako takové. Podobné je to i s
jazykem, který je civilní, věcný, přirozený; citlivě zvažovaná slova nenápadně
odhalují až šokující sdělení. Obojí vyplývá z věci samotné - autorce nejde o
umělecký výboj, beletristickou stylizaci, rafinovanou hru, ale o sdělení
citlivého, mnohokrát promýšleného obsahu, o svědectví, v němž je jazyk
nástrojem pochopení a uvědomování si všech souvislostí. Máme-li tedy někdy nad
současnou prózou pocit, že si tak nějak není jista svým tématem a trochu
bezradně se uchyluje k textovým, tematickým nebo jazykovým extravagancím,
Dvořákové kniha je v tomto kontextu osvěžujícím čtením.
Na druhé straně tento vyhraněně autentický koncept se může paradoxně stát i
obtížně recipovatelným. Některé čtenářské povahy mohou být zaskočeny
nepříjemným pocitem, že čtou něco, o čem se nesluší mluvit jinde než snad na
kanapi u psychiatra. Nicméně tato neochota být čtenářsky obtěžován cizími
bolestmi může koneckonců vyplývat i z latentních obav o nepříjemnou revizi
vlastních myšlenkových map, jejichž automatickou součástí je i blahosklonně
podceňovaná mateřská role a nakonec i nechuť analogicky otvírat zahojená či
nepřiznaná ložiska vlastních pocitů křivd. Petra Dvořáková se v Já jsem hlad svěřuje s až dojemnou
důvěrou do rukou čtenáře, čímž zároveň provokuje i určitá společenská tabu
spojená s našimi slabostmi, s tím, co se hodí říkat a co ne, zda je přípustné
„nebejt v pohodě" a ještě o tom napsat.
