Knižní tipy

Knižní novinky | 7.3.2011 | rubrika: Knižní tipy | strana: 26


„Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý,“ napsal provokativně Oscar Wilde a právě tato myšlenka je mottem ke knize francouzského profesora literatury a psychoanalytika Pierra Bayarda (1954) Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli (přeložila Petra James, vydal Host). Je to esej provokativní, duchaplná, čtivá i vtipná, jak mají dobré eseje být. Nutí čtenáře k zamyšlení nad literaturou a četbou vůbec. Osobně na eseji považuji za nejcennější právě ty úvahy o čtení, resp. o nečtení, o tom, co je četba, co čtenář, co přečtená kniha a jakou roli v tom všem hraje naše paměť, resp. zapomínání. Čtenář si také chtě nechtě uvědomí a musí s autorem souhlasit, že všechno se přečíst nedá nebo že některé knihy stačí prolistovat a znát jejich místo v tzv. „kolektivní knihovně“, aby o nich něco věděl a mohl o nich mluvit. Bayard zavádí dvě trojice pojmů se vzájemnými vztahy, které v jednotlivých kapitolách podrobně osvětluje, až dochází k tomuto závěru: „Třetí typ knihy, který tady zavádím, knihu-přízrak, je oním nezachytitelným a proměnlivým předmětem, který necháváme vyplout na povrch v textu nebo v debatě o nějaké knize. Vzniká v místě, kde se kříží nejrůznější krycí knihy čtenáře, který je tvoří na základě svých vnitřních knih. Kniha-přízrak patří do virtuální knihovny našich debat, tak jako krycí kniha patří do kolektivní knihovny a kniha vnitřní do vnitřní knihovny.“ Autor, ač profesor francouzské literatury, bez okolků přiznává, že nikdy příliš nečetl a že nikdy nečetl (jen prolistoval nebo o nich slyšel) taková díla jako Paní Bovaryovou, Hledání ztraceného času nebo Muže bez vlastností. Přiznejme si však: kdo je přečetl? A co to vůbec znamená je „přečíst“? Může někdo říci, že podrobně přečetl a skutečně pochopil dílo tak náročné jako Joyceův Odysseus? Co vlastně si z přečtených knih zapamatujeme? Zapomeneme podrobnosti, možná si zapamatujeme jen stručný obsah, ale i ten po čase vyprchá nebo se nám poplete s jinými knihami; často zapomeneme, že jsme tu kterou knihu vůbec četli. A přitom se od nás třeba očekává - při studiu nebo ve společnosti při debatách - že jsme určité knihy četli. Nebo se chceme přiblížit milované bytosti a ta očekává, že známe stejné knihy jako ona; nechceme ji přece zklamat? Jak z toho ale ven? Autor nabízí čtyři možnosti: nestydět se, prosadit svůj názor, vymýšlet si knihy a mluvit o sobě. Ostatně, „mluvení o knihách, které jsme nečetli, představuje skutečnou tvůrčí činnost“, domnívá se Bayard. Prosazuje aktivní nečtení a na praktických příkladech i situacích z knih (z Montaigne, Eca či Lodge) dokazuje, že skutečně můžeme mluvit o knihách, které jsme nečetli a že „mluvení o knihách nám umožňuje poznávat sebe samé“; „mluvením o nepřečtených knihách stojíme u zrodu tvořivosti“. Ačkoli ne se všemi závěry této eseje se dá souhlasit (já budu vždy čtenář, nikoli nečtenář, který knihami jen listuje nebo o nich čte jinde, i když i to samozřejmě dělám), jistě se tu nabízejí různé možnosti a jiné cesty pro různé druhy (ne)čtenářů. A snad jako povinná četba by tato kniha měla být pro kritiky a recenzenty - ne proto, aby se řídili v úvodu citovaným mottem Oscara Wildea, ale protože se Bayardova kniha zajímavě dotýká i otázek literární tvorby a kritiky nebo třeba proměny určitého díla na základě změny společenského postavení autora apod.