Hospodářské noviny | 15.3.2011 | rubrika: Kultura | strana: 10 | autor: Pierre Bayard
Francouzský psychoanalytik Pierre Bayard se zamýšlí nad paradoxy vzdělání a čtenářství.
Banální typografické řešení obálky knihy francouzského literárního historika a psychoanalytika Pierra Bayarda skrývá nevšední obsah. Ani ten však nekoresponduje s titulem Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Nejde totiž o žertovnou příručku typu Jak blufovat o literatuře, i když se to tak zprvu může zdát.
„Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“ Tímto potměšilým mottem z Oscara Wilda se svazek otevírá, načež autor pokračuje: „Jelikož vyučuji na univerzitě, nemůžu se vyhnout povinnosti mluvit o knihách, které jsem ve většině případů ani neotevřel. Pravdou je, že totéž platí pro většinu studentů, kteří mě poslouchají.“ Rozverný tón, s nímž text obhlíží dějiny literatury ve jménu idey „nečtení“, však záhy slábne, až se vytratí docela.
Vnitřní kniha Bayardův esej si ironicky pohrává s různými typologiemi nečtenářství. Připomíná, že díla jako Muž bez vlastností či Hledání ztraceného času většina intelektuálů nečetla, což jim ale nebrání se na ně odvolávat a zaštiťovat se jimi. Na druhou stranu vzdělanci rádi opovrhují populární literaturou, aniž by ji – ve většině případů – vůbec četli.
Od předsudků a mýtů kulturního světa míří tvůrce hlouběji k zamyšlení, co to vlastně znamená přečíst nějakou knihu. Proces čtení je mu procesem zapomínání. Z přečtených knih nám zbývají v paměti jen přibližné představy a fragmenty. Mezi čtenáře a text se navíc staví jakási „vnitřní kniha“, interpretační. Kdo mřížka, utkaná z představ, snů a osobní mytologie.
I když jsme četli tutéž knihu, každý jsme ji vnímali alespoň trochu jinak. Na mnoha příkladech z literatury od Williama Shakespeara po Grahama Greena autor ukazuje různá čtenářská nedorozumění a míjení. V důsledku tak rozrušuje naši představu o objektivnosti vědění a vzdělanosti, která je stále ještě konstituována na základě čtení knih.
Nečíst, ale tvořit
Esej Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli je de facto úvahou o čtení. Různé knihy světové beletrie interpretuje z neběžného hlediska coby subjektivní torza, jež se zachytila v autorově omylné mysli. Podobně žije v kulturním kontextu například druhý, pravděpodobně ztracený díl Aristotelovy Poetiky, s jehož myšlenkou si pohrává zde zmiňovaný román Umberta Eca Jméno růže. Domnělou totalitu knižní vzdělanosti tak Pierre Bayard vlastně radikálně na „fragmenty zapomenutých a imaginárních knih, jejichž prostřednictvím vnímáme svět“.
Na konci svých úvah, za nimiž ovšem nesmíme ani na chvíli přestat vnímat stín ironie, dospívá k poznání, že vzdělání v sobě nese „hrozbu uvíznutí v cizích knihách“. Cílem je tedy osvobodit se od slov druhých, překonat stud a další vnitřní bariéry a začít sami tvořit. Přihlédneme-li k autorově profesi psychoanalytika, nemusí se toto krédo týkat jen literárního tvoření, ale i lidské psychiky jako takové.
Pokud by se někomu tato pointa úvah zdála být banální stejně jako ona typografická úprava obálky, soudil by tak jen na základě povrchního přečtení. Může-li být ovšem čtení jiné než povrchní. Pak je tu také možnost, že Bayardova kniha zde byla vyložena zcela mylně, což však autor popírá. Každý výklad je možný, ba co víc: na textu vlastně nezáleží, záleží na nás. Vždyť skrze knihy máme podle Pierra Bayarda mluvit především o sobě. A to zas tak špatná pointa není.
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli (Překlad Petra James)
Host, Brno 2010, 208 stran, 229 korun
Foto popis| Kdo je tady nečtenář? Psychoanalytik Pierre Bayard analyzuje náš vztah k literatuře.
Foto autor| foto: isifa
O autorovi| Jan Nejedlý autori@economia.cz
