|
Ondřej Nezbeda, Respekt, 23. 1. 2011 |
|
Návod pro ignoranty na přežití v lepší společnosti |
|
Parafrází jednoho z výroků Oscara Wilda bychom mohli naši epochu popsat jako dobu, ve které se čte tolik, že není čas obdivovat, a píše tolik, že není čas přemýšlet. Podle posledních průzkumů českých čtenářů překvapivě neubývá, knižní produkce rok od roku roste, a tak se ocitáme ve stavu zahlcení texty, jež se blíží chaosu. Francouzský literární vědec Pierre Bayard (56) proto v knize Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli dochází ke krajnímu řešení. Pokud si chceme udržet povědomí o důležitých knihách tak, abychom o nich dokázali ve společnosti poučeně hovořit, nemáme je číst vůbec. Stačí je prolistovat nebo si o nich něco vyslechnout. Když totiž diskutujeme o knihách, stejně je každý interpretujeme jinak, a tak každý mluví o té „svojí“ knize a není téměř možné se protnout. A tomu, kdo se snaží autorsky psát, čtení děl jiných autorů stejně jenom narušuje originální styl. Už z uvedeného je jasné, že Bayardova kniha má být provokativním pamfletem, na to je ale bohužel méně humorná, než by se z jejího názvu zdálo; vlastně je spíš protivná. Přesto však vybízí k zamyšlení nad tím, jestli je dnes vůbec možné udržet společensky sdílenou literární zkušenost a jak o literatuře vlastně učit.
Raději mlčte Pierre Bayard na začátku své knihy vypráví příběh knihovníka z Musilova románu Muž bez vlastností. Ten proto, aby si udržel celkový přehled o všech titulech v knihovně, kterou spravuje, odmítá jakoukoli z nich přečíst. Jakmile by totiž propadl jedné, zanedbával by ty ostatní. Bayard vybízí vzít si z něho příklad, protože být vzdělaný neznamená mít přečtenou tu či onu knihu, ale umět se orientovat v jejich celku. Vynechejme teď námitku, že jedno ještě nutně nevylučuje druhé (autorovo myšlení se vůbec pohybuje v dvojkové soustavě „buď, anebo“). Bayardovi jde totiž ještě o něco jiného. Není jen profesorem literatury na Pařížské univerzitě, ale také psychoanalytikem. Nezajímá se tedy jen o vnitřní, estetické kvality knih, zkoumá vnější atributy literatury, které odkazují ke společenskému uznání – kdo čte, je už z podstaty věci vnímán jako vzdělaný a kultivovaný. Platí to tak již od rozšíření gramotnosti, vzestupu měšťanstva a nárůstu volného času. Sakralizace čtení už dnes sice slábne, ale kastování čtenářů se přinejmenším od 19. století proměnilo v novou hierarchii, a to „čtenářů čtiva“ a „čtenářů literatury“, myšleno té vysoké. Její charakteristiku přibližuje výrok Hermanna Brocha, který klade na román absolutní nárok: pokud „neobjeví nějakou dosud nepoznanou píď existence, je nemorální“. Jde zkrátka o jistý počet knih, jež označujeme jako kanonické. Jejich neznalost v odborných a intelektuálních kruzích znamená nevážnost a přezírání, u maturitní zkoušky pak vyloučení, což vede k psychickým traumatům plynoucím z několika druhů tyranie. První je povinnost čtení nebo přesněji povinnost přečíst všechny kanonické knihy. A druhou povinností je mlčet, pokud jsme tyto knihy nečetli. Důsledkem této tyranie je všeobecné pokrytectví, jež se podle Bayarda ve stejné míře týká jen sexu a peněz. I málokdo z odborníků totiž přizná, že nepřečetl všechny svazky Hledání ztraceného času Marcela Prousta nebo Odyssea Jamese Joyce. Bayardova kniha má být právě odhalením této lži a také literárněteoretickou i psychoanalytickou příručkou o tom, jak se od mučivých výčitek a zábran osvobodit.
Probouzení vášně Je překvapivé, že Bayard k tomu uvádí příklady, ze kterých je zřejmé, že musel uvedené knihy detailně přečíst, a že se tedy svých pouček nedrží. Navíc všechna svá tvrzení uvedenými příklady nechtěně popírá. Třeba když vypráví, jak byl básník Paul Valéry schopen mluvit spatra o knihách Prousta nebo Bergsona, aniž je četl, a navíc se tím chlubil. Po přečtení Valéryho poznámek však zjistíme, že jsou sice vtipné a jízlivé, ale především povrchní a plytké: „Význam jeho díla je obsažen v každé jeho části,“ píše o Proustovi. „Jeho životní síla vůbec nezáleží na tom, co předchází, a v jistém smyslu ani na získání iluzí; závisí na tom, co bychom mohli nazvat vlastní aktivitou samotného tkaniva textu.“ Pierre Bayard tak svojí knihou paradoxně dokazuje, že pokud jsme nějakou zásadní knihu nečetli, je lepší se k tomu přiznat nebo o ní nemluvit, jinak nám hrozí společenské faux pas. Na jeho úvahách je navíc protivné, že přitakávají povrchnosti a rychlosti dnešní doby, v níž se slovy filozofa Paula Virilia stáváme „zajatci simulace a stimulace“. Stále bychom samozřejmě měli mít na paměti, že jde o pamflet a provokaci, ale ta by měla být založena na lehkosti a vtipu, zatímco Pierre Bayard píše svou knihu tak seriózně a akademicky – jde vlastně o literárněhistorický esej –, že jeho návrhy vyznívají vážně. V jednom má ale pravdu: „vzdělání je prodchnuto násilím a sestává z přibližností“ a každá kniha se s odstupem času stává spíše souhrnem řečových situací, ve kterých se pohybuje a proměňuje. Málokdo je schopen přečíst všechny kanonické knihy a Bayardova kniha tak vlastně docela dobře vystihuje důsledky dvou různých způsobů, jak k literatuře a její výuce přistupovat. Jedním je český výukový model memorování. Ten se snaží nacpat do studentů literární svět jako celek, většinou navíc především ve faktografickém smyslu slova. Neprobouzí v člověku to, o čem mluví literární teoretik Roland Barthes jako o rozkoši z textu‛. A pak je tu model americký, který dává větší důraz na umění interpretovat jednotlivé texty, vyhmátnout jejich smysl. S rizikem toho, že studenti pak nebudou schopni okamžitě zařadit danou knihu do kontextu literárních dějin. Tyto dva systémy se samozřejmě kombinují a nakonec vždycky záleží na osobnosti učitele. Přesto se však v současné době masové kultury, kdy je mladé lidi stále těžší přilákat k soustředěnému čtení, jeví jako nejdůležitější probouzet v nich především vášnivé čtenáře. Namísto toho učit všechno by tedy bylo lepší dát přednost tomu, aby se studenti učili třeba jen o deseti autorech, a to tím způsobem, že jim učitel ukáže cesty, které od nich vedou do literárního světa. Jenom takový přístup nutí k přemýšlení. Pokud totiž platí teze Milana Kundery, kterou pronesl v eseji Zneuznané dědictví Cervantesovo, že román je výzkumem bytí, na které v pěně dní zapomínáme, pak není nic důležitějšího než číst, pochopit, jak důležitá je svobodná a osvobozující výměna mezi autorským já a čtenářským ty. Nikoli uznání naší předstírané sečtělosti, ale čtení samotné má psychoterapeutický účinek. Jeho smyslem pak není dobrat se jedné pravdy, ale možnosti textu. A budeme se muset smířit i s tím, že sdílení společné kolektivní knihovny už není možné, ještě to však neznamená, že zmizí sdílená vášeň ze čtení, rozkoš z textu. PIERRE BAYARD: JAK MLUVIT O KNIHÁCH, KTERÉ JSME NEČETLI |
