Tvar | 26.6.2008 | rubrika: Beletrie | strana: 20 | autor: Veronika Košnarová
Dušan Šlosar: Jaké hlavy, takový jazyk. Rozhovor vedli Jiří Trávníček a Jiří Voráč Host, Brno 2008 Lingvista Dušan Šlosar (1930) patří k jedněm z nejvýraznějších osobností české bohemistiky. Vystudoval brněnskou filozofickou fakultu, poté pracoval několik let v tamější pobočce Ústavu pro jazyk český, od roku 1959 pak působil jako pedagog na své alma mater. Ve vědecké, pedagogické a literární činnosti se věnoval především historickému vývoji češtiny, dialektologii, ale taktéž současné jazykové kultuře. Je autorem několika učebnicových příruček, spolueditorem Gramatiky české Jana Blahoslava, vydal tři popularizační knížky o češtině (Jazyčník, Tisíciletá, Otisky). Knížka rozhovorů Jaké hlavy, takový jazyk, jež s ním vedli jeho bývali žáci, literární vědec Jiří Trávníček a filmový historik Jiří Voráč, a jež nedávno vyšla v brněnském Hostu, je rekapitulací jeho osobního i profesního života.
Tazatelé ve svém rozhovoru zvolili především biografický přístup a knihu rozdělili do několika částí mapujících jednotlivé periody Šlosarova života - dětství a dospívání, vysokoškolská studia, působení v ÚJČ, šedesátá léta, normalizační období, sametová revoluce, devadesátá léta až po současnost. Poslední kapitola je tematická; tazatelé zde se Šlosarem probrali jeho názory na český jazyk v různých historických periodách, otázky směřovali také na autorovy prognózy dalšího vývoje češtiny. Rozhovor je rozšířen o kalendárium mapující zásadní momenty autorova života a výběrovou bibliografii. Dále knihu doplňuje řada fotografií a ilustrace Šlosarova „dvorního ilustrátora" a přítele Jana Steklíka.
Sledování životopisné linie vede k logickému prolínání otázek a odpovědí ze soukromé i odborné oblasti, a tak nejosobnější zůstává kapitola vztahující se k autorovu dětství a dospívání. Zde byl dominantou především Šlosarův otec, pedagog a amatérský výtvarník. Ten tu zprvu vystupuje jako hlavní iniciátor a inspirátor, později jako tragická oběť 2. světové války. Časná smrt otce byla očividně pro Šlosara ztrátou, s níž se vyrovnával celý život, a právě vzpomínky na otce, podobně jako zmínky o vlastním synovi Danovi a svém vztahu k němu patří v knize k těm nejupřímnějším a „nejdojemnějším".
Následující kapitoly, věnované autorovým studiím a profesní „kariéře", přibírají další důležitý rozměr, a to vliv totalitní ideologie. Především tato oblast může otevírat u čtenáře další otázky, týkající se vztahu jedince a moci, zodpovědnosti, odvahy či viny. Je zajímavé, že se zdá, že politikou jsou pro autora mnohem více poznamenána až léta spojená s výkonem jeho povolání; nad padesátými léty se vznáší spíše opar vnitřní nejistoty a pocitu izolovanosti a uzavřenosti, ten ostatně Šlosar sám zmiňuje jako klíčový - ono hrůzné uvědomění si, v jaké izolaci žijeme. Na padesátá léta tu jinak nenalezneme žádné dramatické vzpomínky, autor ostatně zmiňuje, že řadu věcí až do odhalení stalinského kultu netušil. Nikdy přitom nevstoupil do strany, ačkoli byl samozřejmě několikrát „lanařen". Vždy zaujímal pozici jakési „pasivní rezistence" a v listopadu 1989 byl jednou z vůdčích osobností stávkového výboru.
Lze myslím považovat za sympatické, že se tu nedočkáme žádných velkých gest a slov, žádného patosu. Padesátá léta i léta pozdější Šlosar hodnotí s - zdá se pro něho - příznačným nadhledem a věcností. Nestaví se nikdy do role utiskovaného trpitele či odhodlaného bojovníka za svobodu, nedává čtenáři možnost vidět v sobě „velkého hrdinu". Je v tomto smyslu obyčejným člověkem, kterému se podařilo zachovat si vlastní čest a čisté svědomí, a přesto po celou dobu vlády totalitního režimu vykonávat relativně v klidu své povolání, byť samozřejmě někdy s drobnými ústupky či nutným smířením s nemožností se plně realizovat.
Šlosar své poměrně poklidné přežití doby totalitní éry vysvětluje opět lakonicky: „Já jsem vyložené potíže neměl, protože jsem se spokojoval s prací, kterou jsem konal. Horší to měli ti, kteří usilovali o kariéru." (s. 63) Zřejmě i to je jeho další charakteristický rys - pracovitost, skromnost, schopnost vyrovnat se s věcmi, tak jak jsou, zájem o věc samou, nikoli o společenský vzestup či osobní obohacení. Není vůbec jednoduché rozhodnout, jaký čin v sobě nese více odvahy; osobně považuji za velkou odvahu schopnost přiznat, že v určité chvíli člověk k něčemu dosti odvahy neměl (k podepsání Charty 77 například). Nečiní nás ostatně lidskými velká hrdinská gesta, ale věci zdánlivě prosté, jako je právě otcovská a synovská láska a také otevřenost a upřímnost, s níž se o ní mluví. Neméně důležitým momentem tohoto bilančního rozhovoru jsou také autorovy vzpomínky na v různém smyslu významné osobnosti brněnského kulturního a akademického prostředí. Lze zde najít pasáže o autoritativním vedoucím katedry Josefu Hrabákovi, vstřícném a laskavém Arnoštu Lamprechtovi; o Janu Skácelovi a „jeho" Hostu do domu, který v šedesátých letech patřil k nejvýznamnějším literárním časopisům; krátké, přesto však vřelé zmínky o Zdeňku Kožmínovi atd. Zvláštní místo v těchto vzpomínkách patří Olegu Susovi, jenž jako jediný tu vystupuje jako opravdu tragická (a hlavně tolik zbytečná) oběť normalizačního tlaku. Pokud jde o Šlosarovu reflexi dobové kultury, zde se jeho zájem soustředí především na divadlo a film.
Tazatelé vedou svůj rozhovor poměrně vyváženě, vnímavě reagují na autorovy odpovědi, podněcující další otázky a otevírající další možná témata rozhovoru. Patří k povaze rozhovoru a právu tázaného, že tu spousta věcí zůstane nevyřčených, nedořečených, naznačených. Přesto bych osobně bývala uvítala, kdyby byla „propracovanější" část, týkající se autorova celoživotního odborného zájmu, tedy jazyka; právě tato kapitola se mi bohužel zdá poněkud uspěchaná a odbytá a právě ta by myslím nabízela ještě mnoho dalších témat a možných dotazů. Tak i tak je kniha Jaké hlavy, takový jazyk poutavým a inteligentním čtením, a tedy i dobrým literárním tipem třeba na nadcházející dobu letních prázdnin.
