Nikdo není vítěz

Lidové noviny | 22. 5. 2010 | rubrika: Orientace/studovna | strana: 27 | autor: Daniela Iwashita

... ale každý má svůj úkol a může ho splnit aneb O příbězích Jana Balabána a lidech z obrácené strany Měsíce

Knihy Jana Balabána (1961-2010) jsou v knihkupectvích vyprodané a v knihovnách vypůjčené. Přitom nepatří k těm, které čtenáře „baví", ani k těm, které jim radí. Jsou to knihy, které lidé potřebují.
Nakladatelství Host připravuje souborné vydání autorových próz i publicistiky - na podzim chce vydat první svazek, který shrne jeho povídky. A během několika měsíců snad vyjde i poslední próza, kterou Jan Balabán věnoval svému otci.
Jan Balabán je autor krátkých vět. A krátkých povídek nebo kapitol, kterým on sám říkal stopy. Stopy v Balabánově díle však lze vnímat i jinak než jako stopy délkové. Stopy jsou něco přetržitého a zároveň návazného. Jsou to zřetelné otisky autora. Zkuste jeho knihami procházet od první do poslední. Budete chodit v soustředných kruzích a přitom nacházet nezaměnitelné stopy: situace, detaily, jména, charaktery, věty i celé příběhy, které se v obměnách vracejí.
Styl i rychlost chůze se však v každé knize mění. Někdy kruh vyprávění proběhnete téměř s lehkostí - třeba v povídkovém cyklu Prázdniny, jindy před vámi na cestě vyvstávají překážky a odbočky - nejvíc asi v klíčové próze Černý beran. A pak se vše projasňuje v otevřené krajině cyklu Možná že odcházíme. A všechno se přirozeně spojuje a očišťuje v pomalejším, šerosvitném „příběhu v deseti povídkách" Jsme tady. K čemu že se to tedy autor stále vrací a kolem čeho krouží?

Byt jako klícka

„Jako tchoř v truhle... Tak jsem tu chycený, jako ta malá škodná," myslí si Emil z knihy Jsme tady. Zavřel se v boudě svého kamaráda a upíjí se. Obraz tchoře uzavřeného v pasti a pak topeného v sudu se objevuje v několika Balabánových knihách a obdobná situace vlastně ve všech: Někdo v něčem vězí, někdo je někde zavřený nebo tone. Próza je cesta k vysvobození.
Ani Jan Balabán nechtěl být jako autor uzavírán ve škatulkách, které vypadají přehledně, ale nejsou přesné: povídkář, anglista, evangelík, Ostravák... ačkoliv tím vším je a k tomu všemu se hlásí, do toho všeho se nevejde - a právě o tom píše. Výchozím bodem autora i postav je pocit nepatřičnosti, vystrčenosti z hnízda, ve kterém ještě sedíme, pozice někde mezi, na útěku, v provizoriu, jakým je hospoda nebo nonstop - to je ještě ta lepší alternativa. Horší je tchoří past vlastního já.
Sám Jan Balabán tuto situaci přibližuje i jako generační a dobovou. V předmluvě ke sbírce svého vrstevníka Jiřího Šimsy Navzdory píše: „Pivo a cigareta nebyly jen nebezpečnými pochutinami, ale vyjádřením skutečného postavení. Tady jsem! Sedím v hospodě, mezi nešťastnými lidmi, mezi ,pozvracenými muži‘ (jak říkal můj dědeček, když nás před hospodami varoval). Jsem pozvracený muž, který si lépe rozumí s vyvrheli než s takzvanými slušnými lidmi. Ale vzpomínka na dětskou nevinnost a čistotu Karafiátových ideálů z nedělní školy je zase brala i té ostré undergroundové společnosti. Skutečně slušný člověk zůstával tajným ideálem, nebo aspoň špatným svědomím."
Obdobný životní pocit a nefotogenický postoj sdílí většina mužských Balabánových postav. Jmenují se jednou Nedostál, jindy zas Nedoma - něčemu nedostáli, nikde nejsou doma. Martin Vrána z prózy Kudy šel anděl bloudí nočním městem, rozdvojený František Josef z Černého berana putuje někde mezi Kanadou a Moravou.

Střemhlav, vpřed, pryč, kamkoli

V jejich světě podstatné věci nefungují. Já - vždy selhávám. Otcové - lze si jich vážit, ale nerozumějí. Rodina - je příliš těsná nebo se rozpadá. Společenství - je uzavřené a nepomáhá. Společnost - je cizí. Co tady ještě funguje? V Americe benzinová pumpa, u které se člověk s právem držet zbraň a se „svobodou k samotě" obslouží sám. V Rusku tank, který nakonec vždycky někam doleze a něco obsadí nebo rozdrtí. A v Ostravě? Výherní automat nastavený na lidskou prohru: „Ach vy večerky, nonstopy, zastavárny a herny!"
Společenská brutalita - zvůle ruštinářek za normalizace a moc třikrát rozvedených soudkyň za postnormalizace - zde nepředstavuje konflikt, spíš atmosféru. Hlavní střet není společenský, ale vnitřní. Tvoří ho útěky před těmi nejbližšími, před rodiči, bratry a ženami, kteří nás ani nepronásledují, jen nerozumějí naší úzkosti, té strašné nervozitě uprostřed obýváků, domácích oslav a obřadů. Nerozumějí našemu neklidu z jejich klidu, našemu hněvu, potřebě se oddělit a vrátit se k něčemu ztracenému, čistému a skutečnému, a třeba i k neskutečnému a nečistému - radši se pošpinit, spustit se, „aspoň se poškodit". Všechno lepší než plnění očekávání, než „pokoj", do kterého se nevejdeme a který není ani náš.
„Střemhlav, vpřed, pryč. Kamkoli, do strže, na koleje, pod vlak, bez váhání do protisměru pod kamion, ať mě poláme, ať mě zabije..." (Možná že odcházíme). Přestože už v okamžiku úprku tušíme, že jsme něco podstatného přehlédli a hrubě zanedbali, přestože víme, že ubližujeme a křivdíme lidem, kteří nám nejvíce dali, přestože sdílíme ideál slušnosti a vědomí povinnosti, utíkáme. „Přece nemůžeš přeskočit všechno dobro a lásku, které jsi v životě dostal," namítá sám sobě hlas v próze Boží lano. Ví, že se musí vrátit, že nesmí věčně utíkat. Ale teď ještě ne.

Procházky kolem staré haldy

Odtud základní neklid Balabánových postav, který ničí Emila a poháněl už jeho dětského předchůdce Daniela z knihy Středověk: „Daniel měl spadeno na sestřenici Lenku. Povalil ji do trávy a pral se s ní, a přitom sáhl na její malá holčičí prsa. Měl spadeno na varhany v kostele, rád by se schoval v lese stříbrných trubic. V tichu modlitby by chtěl vytáhnout píšťalu z jejího důlku, fouknout do ní a písknout na celý kostel a narušit obřad... Daniel měl spadeno na život a hledal nějaký samorost, který by vypadal jako člověk."
Tak se Balabánovy postavy ztrácejí. A zde začíná druhá část cesty, mnohem obtížnější a umělecky riskantnější. Ztracené postavy se potřebují vrátit, kam patří. Ale jako první je přitahují ta nejvzdálenější místa. Odvrácená strana Měsíce. Pravěká jeskyně, jeskyně stvoření a prvotních bytostí. Hledají ji na plátnech starých mistrů i neznámých malířů, v knihách, v lesích, v Americe, u ženy. „Tady někde to musí být. Tady to je." Ale jen na chvíli. A tak v Balabánových knihách absolvujeme další a další „bláznivé procházky kolem staré haldy". Stále dokola. Vždyť „Bůh jest kruh, jehož střed je všude a okraj nikde".
Střed života se zjevuje jen ve vzácných okamžicích. Jsou to chvíle tělesného dotyku - obrazy, které se v Balabánových knihách vracejí: žena a muž, kteří jsou do sebe zakleslí na studené zemi. Matka v rozsvíceném okně, která se sklání nad dítětem a hladí je rukama. Stará žena, která ještě umí vykonat boží prosbu. Utkvělé „nevinné obrazy" - pohledy do očí dětí nebo pohledy zvířat, trpících a obětovaných. Zbloudilé ovce a berani určení k porážce, dobří koně, ze kterých lidi nadělají salám, „ubozí hoši" tchoři, které lidé utopí nebo přejedou. Sežerou i irského vlkodava, který umí otvírat dveře. Tak vypadají betlémy a pašije v knihách Jana Balabána.

Most přes řeku Odru

A pak jsou tu chvíle, kdy někdo někoho zachrání, zaťuká na jeho truhlu a otevře: Na Emila zaklepe horal Vladek, kterému umřel kůň. Nejčastěji však zachraňuje žena muže nebo matka dítě tím, že za tonoucím skočí jako v próze Kudy šel anděl: „Její ruce hledají a najdou hlavu klesajícího dítěte. Uchopí, přitáhne, udeří nohama do vody a vyzvedne nad hladinu."
Tito zachránci přitom vůbec nejsou příkladní. V Možná že odcházíme se tentýž Vladek - Emilův zachránce - pomalu uchlastává. V Černém beranu vystupuje kanadský strýc Bogomil - vysvoboditel, dobrý člověk doživotně zamlklý, protože na druhé straně zeměkoule nechal svou první ženu, malířku a podivínku Johannu, která čeká a přemalovává své staré obrazy.
Také Jan Balabán pracuje jako portrétista, který své modely neopouští, ale obrazy stále přemalovává. Netvoří ikony svatých. Maluje portréty nesvatých existencí, které mají své svaté chvíle. A hlavně hledá mezi těmi obrazy spojení. V knize Jsme tady vytváří cyklus, který připomíná gotické deskové oltáře. Jednotlivé desky jsou oddělené, ale samy o sobě neúplné. Tady se nevypráví jen o tom, že člověk se nikdy nikam nevejde, ale že jeden člověk není celý, že centrální hrdina je smyšlenka, že střed života je vždy jinde. Sám Jan Balabán k tomu v rozhovoru pro Lidové noviny řekl: „Ty si myslíš, že jsi střed světa? Tady se dějí mnohem větší věci, než je to tvoje trápení! - A to je myslím východisko: nalezení se ve větším plánu. V tomto smyslu bych řekl společně s Akty X: Pravda je tam venku."
Člověk zcela nepatří ani do uzavřené místnosti, ani do otevřené romantické krajiny. Centrálním místem a symbolem Balabánova díla je most - třeba most přes řeku Odru, o němž v Černém beranovi píše: „Tak by ho potřeboval, most z chvíle do chvíle, kdy se rozloučili a kdy se zase setkali... Všechno je tak obludně rozpojeno. Od útlého dětství se bál okamžiku, kdy se pevnina začne trhat a bude tu už jen kratičká chvíle k přeskočení, chvíle, kdy se rozhodne, kdo ke komu patří a kdo s kým nechce být. Tolik se toho bál, až se mu to stalo údělem - být rozvraceným i rozvratitelem a pak, stavět mosty a pokládat prkna přes praskliny, jež se otvírají pod nohama."
Takovým mostem je i humor, kterým se všechno to vážné nezlehčuje, spíš uzemňuje. Například lapidárními větami typu: „Když seš vožralej, tak toho moc neposvařuješ" nebo „Četl Bibli pořád dokola, jako by v ní nemohl něco najít". Zvláštní láskyplnou sebeironii autor věnuje rodovému českobratrskému prostředí. Když Hans z Možná že odcházíme sám sebe pozoruje, jak žvaní „jako evangelický farář", vzápětí ho to inspiruje k proslovu o žvanivosti evangelíků. Mladík Timotheus zas svou dívku upozorňuje, že jeho „praštění příbuzní" dávají svým dětem jména jako Eliáš, Abigail, Lea a Gedeon.
Spisovatel Jan Balabán je výjimečný tím, že ze situace, kterou tak přesně popsal - kdy nelze nikam zcela patřit - nevytváří další variantu literárního úniku, ale staví mosty. Stále píše o svých vzdálených blízkých nebo pro ně, vtahuje je do svých knih jako postavy, ale nikdy je neuvězní v roli. Také v reálném světě vytvářel místo pro druhé spisovatele a básníky, zval je na svou Obrácenou stranu Měsíce - tak se jmenoval útlý neperiodický časopis, který Jan Balabán vydával od roku 2003 s Pavlem Hruškou, Petrem Hruškou a Ivem Kaletou. Žádný skupinový program, politika, polemiky, pouze místo pro přátele. Byl to ten nejpřirozenější časopis na světě, s krátkým trváním a dlouhým dechem.

Posel, na kterého někdo naváže

Povídkové cykly Jana Balabána i jeho spojité dílo dávají na vědomí, že iluzí není jen sebestředný uzavřený hrdina, iluzí je také uzavřenost příběhu tak, jak ji podává jeden autor. Spisovatel není jen poutník a cizinec, je to posel, na kterého někdo naváže.
O tom vypráví komiks Srdce draka, ale také jedna z postav Černého berana: „Nikdo není vítěz, každý má jenom svůj úkol. Jsme takový výsadek, taková boží jednotka. Dostal jsi mapu, zbraň a zásoby a rozkaz, dojdi tam a tam a předej zprávu..." - „Ale co když najednou padneš, nedojdeš a nesplníš úkol?..." - „Vždycky ho splníš, když jdeš ze všech sil a bez podvádění, i kdyby tě zabili hned na začátku... vždycky dojdeš, protože ses pustil do boje, o kterém nikdo neví, kdy a jak skončí."

BIBLIOGRAFIE

Jan Balabán

Středověk Vydalo nakladatelství Sfinga, Ostrava 1995. Ilustrace Pavel Šmíd. 86 stran.

Boží lano Vydalo nakladatelství Vetus Via, Brno 1998. 52 stran.

Prázdniny Vydalo nakladatelství Host, Brno 1998. Frontispis Aleš Hudeček, fotografie Daniel Balabán. 80 stran. 2. vydání Host 2007, 92 stran + CD.

Černý beran Vydalo nakladatelství Host, Brno 2000. Ilustrace Hana Puchová. 154 stran.

Srdce draka Nakreslila Hana Puchová. Vydala Aluze, Olomouc 2001. 40 stran.

Kudy šel anděl Vydalo nakladatelství Vetus Via, Brno 2003, 182 stran. Druhé, upravené vydání Host, Brno 2005, 160 stran.

Možná že odcházíme Vydalo nakladatelství Host, Brno 2004. Fotografie Jan Balabán. 140 stran.

Jsme tady. Příběh v deseti povídkách Vydalo nakladatelství Host, Brno 2006. Fotografie Viktor Kolář. 196 stran.