Knižní recenze

 Knižní novinky | 25. 10. 2010 | rubrika: knižní tipy | strana: 24 | autor: SOŇA FRAŇKOVÁ


Co je Amerika? Je Amerika tlustá Collen („jedenáct let, dokonalá směs krve západoafrického kmene Fulani a krve z hrabství Cork, pocházející z města Muncie v Indianě“) nebo prodavačka s dravčím výrazem („drobná a zmalovaná jako podřadný holandský porcelán“)? Je to americká rodina na Upper East Side („svým dětem jsme se snažili dát úplně všechno, čímž jsme je přivedli leda k tomu, aby se nám vzdálili. Jednají s námi jako s chudými příbuznými, jako bychom byli pramenem jejich hanby“), je to ghanský básník („není on sám jen další negr, který chce, aby ho měli rádi?“), nebo je to směs něčeho a něčeho jiného („všechny dívky na oslavě narozenin Susan Seligmanové jsou dokonalou směsí něčeho a něčeho jiného“)? Nebo je to zvláštní druh štěstí („Co je Amerika? Dietní štěstí –, zvláštní druh štěstí, chcete-li: absence bolesti a možná i něco navíc“)? V premiérové sbírce povídek Jsou i jiní lidé (vydal Host v překladu Marka Sečkaře) publicisty George Blechera (autor též vyučuje tvůrčí psaní) je Amerika všechno a zároveň nic z toho. Nevnímá ji však jako zemi rozdílů či imigrantů, jak by se mohlo zdát, a jako odpověď nabízí pouze stmelující existenciální pohled na člověka plného neschopností, skrytých nenávistí a nejistot. V Blecherových příbězích se hýbeme odnikud nikam. Jsme prázdní a tak i příběhy o nás jsou prázdné, ač třebas plné řečí, stejně jako životy bez hollywoodských střihů a dekorací. Jsou v podstatě sbírkou iracionálních pocitů moderního člověka, které vedou k nevědomé sebeanalýze existence, do bludiště myšlenek, odkud však není racionálního návratu. Řešení neexistuje. Všechno je nestálé, nejasné, tekuté, stejně jako vztahy, myšlenky, čas, a podle Blechera je největším problémem nedostatek komunikace. Jsou i jiní lidé je v podstatě drsně podaný neoimpresionistický drobnohled – zdá se vám, že víte, o čem to všechno je, ale nakonec si nejste jisti. Máte jen mlhavý dojem. Jde totiž o bizarně všední a zvláštní podobenství, asi takové, jako je newyorská ulice. Blecher je i postmoderně dekadentní a hraje si se slovy, s významy, se symboly: „V jeho očích je Kalifornie obrovská blondýnka, naleštěná a zářivá, oddaná podivnému, ale fascinujícímu náboženství čistoty a popření. Šílený, ale jímavý experiment zvaný Amerika!“ A nešetří vulgarismy: „…všichni jsme se narodili, abychom byli kundičky a kokoti, pizdy a ptáci, a i když se to třeba někdy po cestě nějak pokazilo, pořád je to naše pravá přirozenost“. Možná proto se také musí ústy jedné ze svých postav zeptat: „Jak vůbec mohou ti lidé žít bez příběhů a bez básní?“ Jak je u Blechera vidět, jde to, ale není to žádná velká legrace a nejhorší je to možná právě bez ní.