Literární noviny | 30.6.2011 | rubrika: Nové knihy | strana: 21 | autor: Vojtěch PROBST
Jméno Josefa Jedličky (1927–1990) je dnes známo spíše jen lidem s hlubším zájmem o literaturu. Většinu díla tohoto jazykově vzácně vybaveného intelektuála, jenž navíc v roce 1968 emigroval do Německa, totiž tvoří především eseje, komentáře a fejetony. Zlomek z odhadovaných 6000 stran vysílaných po dvacet let v Rádiu Svobodná Evropa a později z velké části ukradených vyšel v posledních deseti letech ve třech svazečcích (Rozptýleno v prostoru a čase, Ornament, České typy a jiné eseje). Nyní je doplňuje dvojice próz – lyrický román Kde život náš je v půli se svou poutí, který v doprovodu rodinných pamětí Krev není voda vydalo v jednom svazku nakladatelství Host.
Mozaikovité pásmo Kde život náš je v půli se svou poutí vyšlo již v roce 1966, doplněné pak ještě jednou v půli 90. let. V obou případech kniha vzbudila velký zájem recenzentů a napsáno o ní již bylo mnohé, z některých recenzí je též citováno v obsáhlých poznámkách na konci svazku. Ovšem není vůbec marné se na knihu podívat po dalších šestnácti letech znovu, neboť i její vnímání se časem přirozeně posunuje. Odehrává se totiž v Jedličkově prvním vyhnanství (po odchodu ze strany a vyloučení ze studií), v severočeském Litvínově, kde bydlel s rodinou napřed v dělnické kolonii přestavěné ze zajateckého tábora, později v nově postaveném Kolektivním domě. A kde též z donucení pracoval mimo jiné jako dělník ve Stalinových závodech. Zatímco v době svého prvního vydání byla kniha s dantovskou citací v názvu zásadním uměleckým svědectvím doby, svým obsahem i náročností zcela odlišným od tehdejších filmových týdeníků, po listopadu 1989 pak autentickou připomínkou časů, které jsou zaplaťpánbůh v nenávratnu. Je už klišé připomínat dnešní finanční krizi, jelikož však pokropila živou vodou i ty nejzkostnatělejší levicové myslitele, je dnes kromě svých literárních kvalit také osobní i dokumentární výpovědí o tom, jak dopadají teorie o vybudování lidského štěstí direktivně „shora“ a na příděl.
Výraz „mnohovrstevný“ dnes bývá užíván pro leckteré dílko, ovšem u tohoto Jedličkova platí přesně. Autor v něm jako pozorovatel zachycuje právě absurdní svět výstavby „nového světa“ v padesátých letech, kdy s vlnou budovatelství a kolektivismu vznikala na uzavřených místech nepřirozená uniformní společnost lidí vytržených z původního prostředí. Jednotlivé obrazy tvořící mnohdy časové skoky i před únor 48 či do dětství jsou volně spojeny nitěmi básnicky asociativního myšlení a na příkladech vybraných detailů či situací dokumentují zklamání z revoluce, zánik krajiny, svobody i neměnnost lidské přirozenosti a lidských povah v nových podmínkách – ať už těch hrubých, přízemních nebo i ušlechtilejších.
O existenci textu napsaného v letech 1954–1957 a popírajícího tehdejší tendence stavby románu vědělo jen pár blízkých přátel, jako byl Jan Zábrana, který s Jedličkou sdílel podobný osud literáta nasazeného do továrny. Avšak v porovnání např. s povídkami Peklo peněz nebo Kurevská zima chlapáckého Zábrany jako kdyby si Jedlička při práci ve fabrice a v životě mezi dělníky nikdy nesundal bílé rukavičky. Zatímco Zábrana se svými kolegy ze smíchovské Tatrovky vymetá hospody, balí holky a dokáže jejich jednotlivé osobnosti krevnatě vytvarovat, Jedličkovi při jeho lyrismu, ideologických sympatiích a zároveň intelektuálním odstupu dělníci poněkud předpisově voní sirovodíkem a – vlivem mozaikovité a svým způsobem reportážní formy – působí spíš jako postranní kulisy absurdní dějinné scénografie.
Jiný pohled na své bližní nabízí rodinná kronika Krev není voda, kterou Jedlička sepsal pro svá vnoučata a jež je zaplněná mnoha různorodými postavičkami všelikeré nátury, sklonů a vrtochů, po jejichž genetických pěšinách autor putuje za předurčeností svého osudu. Je neuvěřitelné, kolik postav a s jakou přesností i nadhledem dokázal autor vylíčit, zejména vezmeme-li v potaz, že o veškerý archiv a podklady přišel během emigrace. Odráží se v tom doba, kdy rodiny bydlely ve stísněnějších poměrech a kdy děti bez dětského pokoje naslouchaly příběhům dospělých, schovány během návštěv pod stolem či na kanapi. A také čas blížící se smrti, v němž byly paměti sepsány a v němž člověk snáze začíná chápat své mrtvé.
Porovnáme-li obě části svazku, pak se v nich mimo jiné setkávají dva světy – ten nepřirozený tvořený seshora budovanou utopií se světem přirozeným, jenž byl oním prvým zničen. A dlužno dodat, že Jedlička neuchoval pouze rodovou paměť či dobové obrázky a reálie, ale hlavně jazyk. Včetně spousty mizejícího či již z oběhu vyšlého lexika, jež si však stále uchovává svou přesnost i lesk.
***
(Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí. Krev není voda. Host, 680 stran, 399 Kč, ISBN 978-80-7294-368-5)
Dvakrát Josef Jedlička
