Josef Jedlička, svědek a kronikář

Tvar | 31.3.2011 | rubrika: Recenze | strana: 22 | autor: Klára Soukupová


Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda Host, Brno 2010 Josef Jedlička (1927–1990) patřil vlastně kromě let 1966–1968 a 1989–1990 celý život k zakázaným autorům, a možná proto zůstává dosud pro širší veřejnost téměř neznámý. Změnit by to mohlo i zařazení dvou textů Josefa Jedličky do edice Česká knižnice. Jedná se o jediné dvě Jedličkovy knižně vydané prózy, mezi jejichž vznikem leží třicet let, a přesto se k sobě vztahují svým úsilím o svědeckou výpověď a hledáním životního smyslu. Novela Kde život náš je v půli se svou poutí názvem odkazuje k úvodnímu verši první tercíny Božské komedie („Nel mezzo del cammin di nostra vita“), v níž se Dante ocitá v temném lese a ztrácí pravou cestu. Tím je hned ze začátku předestřena úzkostná atmosféra (podpořená návratným motivem chladného větru) a téma pátrání po správném směru, kterým by se měl člověk dát. Vlastní pozice se chápe jako nepevná a nestálá: „Kdesi uprostřed života je okamžik, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou.“ Pocit ztráty životních jistot je spojen se společenskou situací padesátých let. Novela je pojata jako generační svědectví popisující deziluzi a rozčarování mladých lidí, kteří po válce nadšeně přijímali události únoru 1948. Myšlenkové bloudění a postupné opouštění ideálů vypravěč reflektuje se (sebe)ironickým nadhledem časového odstupu: „Revoluce si zakryla rozhalená ňadra, ztloustla a celé večery hledí na obrazovku televizoru.“ V pozadí vystupuje autobiografický základ – Jedlička byl ve třetím ročníku na pražské Filozofické fakultě při prověrkách roku 1949 vyloučen z etnografie a estetiky, když už předtím na podzim 1948 vystoupil z KSČ. Roku 1953 odchází za svou ženou do Litvínova, kam ona jako lékařka dostala umístěnku. V knize se tak jako zástupný symbol doby objevuje nefunkční monstrózní „koldům“ (Kolektivní dům), který měl být završením budovatelských snah, ale nyní chátrá.
Jedlička rezignuje na jasnou narativní linii, epizodické příběhy druhých se prolínají s kolektivními dějinami. Text je časově velmi nesourodý, střídá se několik rovin: únor 1948, neurčitá 50. léta, doba války i aktuální čas píšícího subjektu. Události z různých pásem probíhají simultánně, a porušují tak linearitu vyprávění. Ta je destruována i vypravěčem, který ji záměrně narušuje zvraty, vsuvkami, retrospektivami, úvahami, dokumenty, citáty. Neustále reflektuje své psaní a komentuje vznik a charakter textu, čímž se stupňuje jeho „literárnost“ a utvářenost. Antiiluzivně působí i metapoetické odbočky, střídání stylů, přechody od strohých záznamů k elegickým lyrickým výpovědím. Zároveň je text protkán intertextovými odkazy na jiná literární díla, ustálená schémata, jako v případě příběhu Dafnis a Chloe, jsou zasazena do nového kontextu, který na ně vrhá groteskní světlo. Všemi těmito postupy se Jedlička vědomě vymezuje vůči oficiálně vydávané próze, spjaté s iluzí přehledné objektivity vševědoucího vypravěče, s kauzálním vývojem událostí a jednoznačným rozvržením hodnot. V Kde život náš je v půli se svou poutí se spojují fragmentární záběry, které mají společně evokovat nepřehlednost a nejednoznačnost skutečnosti. Hlásí se tak k tradici v 50. letech zapomínané – polytematickým záběrem k moderním avantgardním směrům, poetismu i surrealismu, neustálými odbočkami zas k Laurenci Sternovi nebo Denisi Diderotovi. V souvislostech bezsyžetové prózy se blíží Viktoru Šklovskému nebo v českém kontextu Jakubu Demlovi.
Kde život náš je v půli se svou poutí bylo napsáno uprostřed 50. let, ale poprvé vyšlo až roku 1966 v Československém spisovateli. Kniha byla příznivě přijata tehdejší kritikou i čtenáři a polemika s těmi, kteří knihu zavrhovali z ideologických pozic, přispěla ke zvýšenému zájmu o Jedličkovu prvotinu. Její reedice (s doplněním) se plánovala na rok 1968, ale nedošlo k ní, roku 1969 sice vyšel německý překlad pod názvem Unterwegs (přeložila Věra Černá), nicméně druhé, rozšířené vydání zajistila až v roce 1994 Mladá fronta. Tehdy se objevily snahy umístit Josefa Jedličku jako autora do širších souvislostí prózy 60. let. Na to, aby mohl být řádně zařazen do kontextu české literatury, je však třeba vydat další jeho texty; postupně vycházejí studie a eseje (České typy, Rozptýleno v prostoru a čase, Studie o Kafkovi, Ornamenty), ale poezie, próza a dramatické texty publikované časopisecky jsou zatím v knižní podobě nedostupné.
Krev není voda je oproti první novele text překvapivě rozsáhlý. Jedná se o nesnadno vymezitelný žánr, nejblíže má asi k typu rodinné kroniky, která skrze rekonstrukci událostí a autorovy úvahy přechází v román. Původně měl autor v úmyslu rekonstruovat pro své vnuky, narozené v cizině, rodinný archiv, který před ním pořádal jeho otec a který vzal zasvé, když Josef Jedlička roku 1968 emigroval do Německa, což chápal jako symbolický zásah do celé rodové linie. Přijal roli pokračovatele odkazu, který nemá upadnout v zapomenutí: „(...) ale stává se jen někdy, že se člověk stane – ať z dopuštění okolností, ať podle vlastního ustrojení – korunním svědkem; je pak na něm a pouze na něm, zda si odkaz předků vezme do hrobu, anebo se přece jen nevzdá naděje, že se může stát místem průchodním.“ Nechtěl psát autobiografii, ale zároveň má text sebepoznávací charakter; návrat k vlastním kořenům, připomínání tradice a sveřepé udržování kontinuity s minulostí je přirozenou reakcí na emigrantský pocit vyhnanství. Odráží se zde hledání vlastní identity a vyprávění získává až existenciální charakter. Krev není voda poprvé vyšlo až po autorově smrti, roku 1991.
Jedlička zde s vypravěčskou suverenitou líčí individuální osudy několika desítek postav různých generací. V prvních kapitolách jde po linii alba starých žloutnoucích fotografií, na jejichž základě a s odkazem na ústně tradované historky se noří do hloubi rodu, píše o příbuzných, které nikdy nepotkal. Fotografie mu slouží jako bytostné médium vzpomínání, ale do rodové historie nepouští nostalgii a odhaluje svérázné, až podivínské charaktery lidí „staré doby“. Tento pevný základ buduje, aby mohl rozehrát vlastní jádro příběhu: největší část je věnována jeho vlastnímu dětství, době, do které se on jako vypravěč a starý muž vrací ve vzpomínkách. Na tomto období ukazuje odlišnosti rodičů (s matkou spojená smyslovost a emocionálnost, otec jako vážený představitel chladné racionality), založenou na odlišnosti dvou rodových větví, které se v něm slévají. Jeho dospívání je pak spojeno s otcovou nemocí a smrtí, po níž zůstává jako poslední mužský potomek a dědic jména. Od tohoto momentu příběh už není tak kompaktní a koncentrovaný na tříčlennou rodinu, rozbíhá se zas k ostatním příbuzným. Celé vyprávění je retardováno odbočkami, které rodinnou historii zasazují do historického kontextu. Skrze detaily zde vystupuje působivý obraz Čech v rozsáhlém časovém období, v textu se odráží i Jedličkovo etnologické vzdělání a snaha zachytit kromě individuálních osudů i širší souvislosti. Život generací z Jindřichova Hradce a moravského Jevíčka zahrnuje popis venkovských zvyklostí, zatímco jeho dětství je neodmyslitelně spjato s Žižkovem první republiky. Vše se zdá být pro vypravěče podstatné, nespěchá za dějem, plasticky před čtenářem vykresluje postavy i pozadí událostí. Snaží se porozumět sám sobě na základě pochopení jednání svých předků, jejichž dědicem je a jejichž odkaz pociťuje jako nesmazatelný. Vytváří tak mýtus rodu, a tím se přibližuje literárním snahám autorů tzv. katolické orientace – jako byli Jan Čep nebo Bedřich Fučík – vyjádřit rodovou sounáležitost živých, mrtvých i nenarozených. Takovou široce koncipovanou vzpomínkovou prózu lze pak chápat jako jednu z možností obnovení epiky.