Ivan Matějka, Víkend - magazín Hospodářských novin, 23. 2. 2007
Beletrizovaný dokument? Esej? Román? Taková otázka se čtenáři vtírá od prvních řádků knihy Pera Olova Enquista. A neplatí to jen pro čerstvě přeloženou Knihu o Blanche a Marii. Švédský spisovatel s oblibou vychází z reálných situací, v nichž se ocitly reálné osoby, často slavných jmen. (Nebojí se přitom jít do intimního, bolestného, skandálního detailu - viz do češtiny přeložené prózy a divadelní hry o Strindbergovi, Hamsunovi, Andersenovi či Lagerlöfové.) Využívá přitom rozličného materiálu dokumentárního rázu, osobního i oficiálního: deníkových záznamů, korespondence, deklarací, novinových zpráv, memoárů.
Enquistovy knihy ovšem nejsou jen atraktivní kompilací reálných svědectví, na to má autor k hodnověrnosti reálných pramenů příliš odtažitý vztah. »Dokumenty vždy píší ti, kdo umějí psát, a pak taky vítězové. Je záhodno, aby byly uchovány, jinak by všude vládlo ticho. To ovšem omezuje dosah pravdy,« píše v Knize o Blanche a Marii. Za reálnými fakty se totiž skrývají věci, které strohá řeč dokumentů není schopna postihnout. Touha po lásce, ale také bolest, nenávist, nepochopení... Celá škála rozličných vášní a citů. Právě tento skrytý rozměr historie Enquist odhaluje v příběhu dvou žen, které patřily k populárním postavám doby, jež snila o objevování správných návodů ke smyslu života.
Blanche Wittmanová se proslavila jako »jedna ze smyslných legend devatenáctého století«. Patřila k »hvězdám« veřejně přístupných experimentů v pařížské nemocnici Salpêtrière, v jejichž rámci byly předváděny pacientky s dobově oblíbenou diagnózou »hysterie«. Jednu takovou seanci s Blanche zachycuje výřez z obrazu André Brouilleta, který je použit na přebalu českého vydání. Originál, který byl vystaven na pařížském salonu roku 1887, stále visí v knihovně pařížské nemocnice. Kdybychom měli před očima celé plátno, viděli bychom nejen zhypnotizovanou Blanche, se svůdně odhalenými rameny, ale sál plný mužů, kteří ji hltají očima. Reálnými diváky či dokonce asistenty těchto bizarních podívaných byli například Freud, Strindberg, Axel Munthe... Přes jejich věhlas pro ně má Enquist jen epizodní role, stejně jako pro další muže v příběhu.
Po půvabné Blanche by asi zůstala jen drobná poznámka pod čarou v dějinách lékařství, kdyby se neocitla v blízkost jiné ženy, Marie Sklodowské-Curierové, objevitelky radiového záření, jež se jim oběma stane nakonec osudným. Enquista ovšem příliš nezajímají vědecké úspěchy, byť jsou korunovány dvěma Nobelovými cenami i tragickými následky. V Mariině laboratoři, jak nám ji ukazuje, zvýrazňuje modravý svit smolince především půvab dvou žen, které touží po tom, aby byla konečně zvrácena rovnováha světa... a místo toho čelí krutosti světa. »Láska vítězí nad vším,« poznamenává si Blanche do zápisníku, aniž si je ochotna připustit smutnou ironii této až kýčovité sentence.
Dokument, román, esej? Litanie! - od řeckého »litaneuein«, tedy toužit. Ostatně, Enquist složil tu knihu nikoli z kapitol, ale z osmi zpěvů a závěrečného přídavku.
Ivan Matějka
Víkend - magazín Hospodářských novin 8/ 23. února 2007
