Švédský prozaik a dramatik pokračuje ve svém posledním románu v linii, kterou známe z jeho knih Strindberg nebo Hamsun: za hrdiny si vybírá skutečné, často slavné osobnosti, ale nepíše biografie, nýbrž romány, v nichž mísí fakta s fikcí a zaměřuje se na detaily z jejich života, které nejsou právě lichotivé nebo sympatické. Jeho styl je zvláštní směsí strohosti faktů, poetických úvah, vizí a domýšlení skutečnosti. Enquistovy knihy jsou vždy především o lásce a jejím hledání a bolesti, kterou způsobuje. V Knize o Blanche a Marii uvádí na scénu Marii Skłodowskou-Curieovou, dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny, a Blance Wittmanovou, což je postava sice méně známá, ale o to zajímavější: v poslední čtvrtině 19. století byla oblíbenou pacientkou (a v románu i milenkou) francouzského lékaře Jeana-Martina Charcota, který na ní demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy, přičemž skutečnými svědky těchto podívaných byli například Freud, Strindberg či Munthe. Blance se později setká s Marií a stane se její asistentkou i přítelkyní. Marie právě prožívá těžké chvíle: krátký, leč skandální vztah s ženatým mužem ji málem připraví o druhou Nobelovu cenu. Obě ženy zápasí s láskou, Blanche i s následky laboratorních experimentů a postupně se z ní stane torzo. S příběhem souzní i fragmentární forma románu, složeného z osmi zpěvů.
