VLADIMÍR P. POLÁCH, Literární noviny, 7.5. 2007
Skandinávský spisovatel Per Olov Enquist rozvíjí ve svém posledním románu Kniha o Blanche a Marii téma radioaktivně rozkladného pnutí lásky mezi dvěma významnými ženami konce devatenáctého století - Marií Curie Sklodowskou a Blanche Wittmannovou.
Blanche: Blanche Wittmannová, známá na konci devatenáctého století jako královna hysteriček, dlouholetá pacientka slavného pařížského blázince v Salpetrière. Pacientka doktora Jeana Martina Charcota, který ji rád ukazoval veřejnosti jako ideální médium, nástroj, na němž aplikoval své teorie o ženské psýché a její léčbě.
Marie: Marie Curie Sklodowská, polská fyzička a chemička, která se na konci devatenáctého století přestěhuje do Francie za svým mužem Pierrem, aby spolu s ním dále pracovala na výzkumu nové, neznámé, téměř nepochopitelné síly - radioaktivity.
Blanche a Marie: osudové spojení, které začalo někdy v roce 1897, kdy Blanche nastoupila na post Mariiny asistentky, a skončilo šestnáct let později, v roce Blanchiny smrti. Vedle jejího smrtelného lože, či vlastně bedny na kolečkách, neboť radioaktivita a rakovina znetvořila její tělo v torzo s amputovanými údy, seděla až do smutného konce Marie.
Kniha o Blanche a Marii má však ještě jednu hlavní hrdinku, a tou je láska. Láska mezi mužem a ženou, láska mezi ženami, láska k vědě; její vznik a zánik, snaha i nemožnost pochopit ji, její vliv na život, historii a literaturu. Láska má v posledním románu Pera Olova Enquista mnoho temných tváří, ukazuje se jako mnohdy nevysvětlitelný jev s drtivými následky - ano, stejně jako radioaktivita, jejímuž výzkumu se obě ženy oddaly s téměř fanatickým zalíbením, když v primitivní stodole s udusanou hlínou místo podlahy po nocích zkoumaly hroudy z Čech dovezeného smolince. Enquist se také, možná až v nečekané míře v porovnání s jeho předchozími romány, více ptá než odpovídá. Je na čtenáři, aby si na základě přednesených indicií domyslel, jaký že je to cit, který přinutí Blanche, aby se stala andělem smrti nejenom pro profesora Charcota, ale také pro vlastního otce. Co je to za lásku, ptá se s despektem autor, která vede ovdovělou Marii, tu racionální vědkyni, k tomu, aby svému milenci psala dopisy se surovým návodem, jak se zbavit vlastní ženy? Kniha o Blanche a Marii je nelítostným, ovšem dechberoucím románem o možnostech a limitech lásky. Ta pěkná, hodná, romantická láska jakoby v románu neměla co dělat. Mariin milující a milovaný manžel, Pierre Curie, je v románu odsunut na okraj a vše, co po něm zůstává, je roztříštěná čelní kost, kterou si Marie vybavuje ve vzpomínkách. Enquista zajímá láska tajemná, ničící, světélkující v noci a vábící k sobě můry stejně jako láhev s poloniem, ke které jsou neodvratně přitahovány obě hlavní hrdinky a celý svět kolem nich, celé to rodící se moderní dvacáté století, ironizované už ve chvíli svého vzniku. Láska, která prochází stránkami románu, je stejně jako radioaktivita nevysvětlitelný přírodní úkaz, přesto však je všechno prožito a napsáno v honbě za hledáním odpovědi. „Kdo dokáže vysvětlit lásku? Ale co bychom byli, kdybychom se o to nepokusili?" píše si Blanche do svého deníku a vyjadřuje tak leitmotiv Enquistova pátrání.
Ženy freudovské a ibsenovské
Enquistův poslední román zapadá do linie jeho historických, rekonstruujících děl, ve kterých si všímá reálných osob a událostí a halí je do fiktivního hávu. Jeho i u nás vydané romány Strindberg - život (česky 1989), Svržený anděl (česky 1992) či zatím poslední Hamsun (česky 2003) jsou fundamentem, ze kterého Kniha o Blanche a Marii vyrostla. Jeho fikce jsou vystavěny na základě dobových svědectví, dokumentů či děl samotných hlavních hrdinů, doplněné sekundární literaturou a postavou autora jako hledače a vykladače psychologie postav, jejich motivací a záměrů. Touto literární analýzou textů, hovorů a gest Enquist v Knize o Blanche a Marii mnohdy připomíná románové teorémy Kunderovy, především z devadesátých let.
Strohý, lze říci vizuální, styl Hamsuna, kde byla hlavní postava nahlížena jakoby okem kamery a jen minimálně komentována, se ovšem v příběhu Blanche a Marie mění na psychologickou studii hlavních hrdinek, jejich charakterů, motivací jejich chování. Jiný rozdíl je však markantnější: zatímco lidská tragédie Hamsunova byla nahlížena neutrálně a často i s pochopením, pohled na obě ženy je mnohdy až nečekaně přísný, ba vyčítavý. Nejednou se vypravěč přiznává, že se chování jedné či druhé vzpírá jeho pochopení, jsou pro něj sobecké, odsouzeníhodné. Jeho styl je exaltovaný, emotivní, plný povzdechů a výkřiků, krátkých jednovětých či i jednoslovných odboček, které čtenáři zhuštěně popisují psychický stav protagonistů děje včetně samotného vypravěče.
Enquistovo vyprávění formálně sleduje tři svazky Blanchiných deníků, nazvaných postupně Žlutá, Černá a Červená kniha, nadepsaných celkově Kniha otázek s mottem Amor omnia vincit, Láska vítězí nad vším. (Jak falešné je to heslo!) Ve skutečnosti jde nenápadnou hru: jsou to právě deníky B. W., které by měly nést název Kniha o Blanche a Marii. Pro Enquistovo dílo by pak byl vhodnější název Kniha otázek („Spousta řečí o lásce. Málo odpovědí," říká sám). Enquistův román je také do jisté míry antitezí Blanchiných deníků - kde ona klade otázku Kdy?, Enquist píše odpověď na své vlastní Proč? Jak? Kam?
Hra s intertextualitou se projevuje také ve výběru některých vedlejších postav, například Augusta Strindberga či Pasquala Pinona, což jsou hlavní postavy dvou jeho výše zmíněných románů. Není náhodou, že Enquist několikrát do děje přivádí také Sigmunda Freuda a Henrika Ibsena, tyto pilíře psychologie žen a literárních ženských postav. Sám se k nim svou analýzou života Blanche a Marie přidává, byť především k Freudovi má navýsost ironický postoj a Strindberga, jak kousavě podotýká, si cení výše než Ibsena.
Kromě deníků je nosným prvkem jeho vyprávění soubor několika motivů a explicitních citací, které se v různých kontextech znovu a znovu objevují v celém textu, aby se ukázala různá možnost jejich interpretace, přičemž nejednou se promítají na osobu samotného autora. Celý román je tak vystavěn jako hudební dílo, v jehož jednotlivých Zpěvech, jak jsou nazvány kapitoly knihy, se objevují stejné „hudební" prvky, a celý je pak uzavřen codou, hudební douškou.
Kniha o Blanche a Marii je nelehké čtení. Kope kolem sebe a vzpouzí se, a ačkoliv je v něm nejfrekventovanějším slovem láska, dokáže vyvolat odpor a nevolnost. Můžeme říci, že je i mírně nevyvážené, protože je to Marie, kdo na sebe strhává více pozornosti, kdo si velkou část románu pro sebe „ukradl" stejně, jak se to někdy ve filmu stane lepším hercům. Přesto, je to ostrý, pronikavý (radioaktivní!) portrét dvou žen, který ve čtenáři rezonuje i dlouho poté, co odloží knihu s portrétem Blanche Wittmannové na přebalu (mimochodem, tento jediný dochovaný portrét je na přebalu a/nebo obálce všech cizojazyčných vydání Knihy o Blanche a Marii).
Autor působí na katedře bohemistiky Univerzity Palackého.
