Lidové noviny, 24.2. 2007
Co je nejniternější tajemství lásky? ptá se Marie přítelkyně Blanche v Knize o Blanche a Marii švédského spisovatele Pera Olova Enquista.
Na obálce vidíme krásnou mladou ženu bezvládně spočívající v rukou lékaře. Jde pravděpodobně o skutečný portrét Blanche od Andrého Brouilleta z roku 1887. V Enquistově knize ale promlouvá pouhé torzo ženy, které ze všech údů zbývá už jen pravá ruka. Přesto stále touží poodhalit podstatu lásky. Tou ženou je Blanche Wittmanová, která v poslední čtvrtině 19. století proslula jako oblíbená pacientka a podle Enquista i milenka francouzského lékaře Jeana-Martina Charcota. Ten na ní v pařížském nemocnici Salpetriere léta demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy. Když po šestnácti letech Blanche nemocnici opustí, setká se s Marií a stane se její asistentkou.
Románovou Marií je francouzská fyzička a chemička polského původu Marie Curieová-Sklodowská (1867-1934), objevitelka radia a polonia, která jako jediná žena obdržela Nobelovu cenu dvakrát. Blanche pomáhá Marii v laboratoři, dokud se u ní neprojeví příznaky ozáření, které vedou k opakovaným amputacím. Poté se věnuje projektu, „jehož cílem bylo vědecky a zároveň smyslově vysvětlit pravou podstatu lásky".
Co pojí tyto dvě ženy tak rozdílných životních zkušeností? Je to víc než přátelství. Obě osudově poznamenal intenzivní prožitek lásky, která skončila tragicky. Jsou také spojeny radiovými paprsky, tím zdánlivě nádherným a zázračným modrým světlem. „Jak Blanche, tak Marie na účinky těchto záhadných, krásných a vábivých paprsků radia zemřely. Těchto tak tajuplně třpytivých paprsků, objevu, který jako brána do hrozivé černé komnaty měl změnit dějiny světa. Nejdřív Blanche. Potom Marie."
Příběh se odehrává na konci 19. a na prahu 20. století, na počátku moderní doby, kdy důvěra v lidský rozum a jeho schopnost vše vysvětlit ještě nebyla otřesena a kdy se zdálo, že je vše možné, kdy radioaktivita byla pokládána za cosi tajemného i léčivého a dosud nikomu nepřinesla smrt.
Enquistovy sondy do historie
Kniha o Blanche a Marii se řadí k románům, v nichž Per Olov Enquist (*1934) uplatnil „pseudodokumentární" styl vyprávění, které se vždy opírá o skutečné postavy ze skandinávské či světové historie. Enquist dovede zakomponovat archivní materiály do příběhu a propojit je nenásilně s fabulací.
S jeho osobitým stylem v románech i dramatech se mohli seznámit i čeští čtenáři. Většinou v překladech Zbyňka Černíka, který „svému Enquistovi opravdu rozumí". Přeložil dva životopisné romány-scénáře: Strindberg - život (česky 1989) a Hamsun (č. 2003), netradičně pojatý milostný román Svržený anděl (č. 1992), z nějž se v Knize o Blanche a Marii hojně cituje, historický román Návštěva osobního lékaře (č. 2002) o působení lékaře J. F. Struenseeho na dvoře dánského krále Kristiána a dětskou knížku Tři jeskyně (č. 2004). Z Enquistových dramat se na českých jevištích hraje například Noc tribádek, líčící epizodu ze života Augusta Strindberga a jeho ženy Siri, a Obrázkáři, kde vystupuje jiná švédská spisovatelka, Selma Lagerlöfová, a filmový režisér němé éry Viktor Sjöström.
Zpěv o Blanche a Marii
Kompozice Knihy o Blanche a Marii připomíná hudební skladbu, stejně jako v románu Svržený anděl je rozdělena na zpěvy, které uzavírá Coda. Souvislé vyprávění se tříští na zlomky. Značnou část textu tvoří úryvky z Blanchina deníku, v němž detailně a často poeticky popisuje svou lásku k doktoru Charcotovi a vztah k Marii. Blanchiny vzpomínky, sny a představy se prolínají s autorským vyprávěním, v němž se volně pohybujeme v čase, i krátkými reminiscencemi z Enquistových předchozích příběhů. Fragmentární forma je založena na stálém opakování motivů, scén, událostí i obrazů, které se postupně v dalších zpěvech doplňují a rozvíjejí. Poslední zpěv je Blanchiným souvislým vyprávěním, kde se všechny nitky a náznaky spojují.
V románu vystupuje řada historických postav: Charcotův žák a obdivovatel Freud, mihne se tu Strindberg, který se skutečně účastnil Charcotových přednášek, i Axel Munthe. Blanchinou předchůdkyní v Salpetriere je Jane Avrilová, později slavná kabaretní tanečnice a múza malíře Toulouse Lautreca. Mariinou přítelkyní je anglická fyzička a sufražetka Hertha Ayrtonová.
V románu najdeme i četné narážky na Enquistova starší díla. Mimo jiné se tu objevují pasáže z příběhu „svrženého anděla" Pasquala Pinona. Pinon je zrůda se dvěma hlavami, jednou mužskou a jednou ženskou, která se mimochodem jmenuje Marie. Připomínají vztah mezi Marií a Blanche. Pasqual a jeho Marie jsou odsouzeni být stále spolu, v životě i smrti. Jejich bizarní soužití odráží nejzazší podobu lásky. Ta je dojemná i odpudivá, ale bez ní by život ztratil smysl. Teoreticky je to šílenství, přesto taková láska existuje! I doktor Charcot na Blanchinu námitku, že jejich láska je nemožná, říká: „Teorie je sice dobrá, ale kvůli ní nepřestane existovat skutečnost."
Amor vincit omnia
Středobodem vyprávění jsou dvě ženy a jejich osudové vztahy k mužům - Blanche k Charcotovi a Marie ke kolegovi Paulu Langevinovi po smrti jejího manžela Pierra. Marie kvůli lásce riskuje ztrátu vědecké reputace. Blanche, která dříve okouzlovala nevšední krásou, přijde nakonec o obě nohy i levou ruku a spočívá jako torzo v dřevěné bedničce na kolečkách v Mariině domě.
Blanche se s Charcotem setkala poprvé jako osmnáctiletá a jejich proměnlivý vztah trval šestnáct let. Charcot léčil pacientky trpící hysterií, a jak se domníval, mohl tyto ženy ovládat. Díky Blanche se však jeho víra v moc vědy hroutí. Po letech, kdy Blanche léčil a platonicky miloval, zjistí, že o ní neví víc, než když do nemocnice vstoupila. Vztah lékaře a pacientky se obrací naruby. Charcot umírá v Blanchině náručí.
Proč mám trpět za lásku? Proč bych se za ni měla omlouvat? ptá se jí později Marie, když čelí nejhoršímu skandálu života poté, co na veřejnost pronikne její poměr s ženatým mužem a otcem čtyř dětí Paulem. Marie je vláčena francouzským tiskem a prudérní společnost jí už neodpustí. Její vědecké zásluhy najednou nic neznamenají, je pro veřejnost už jen proradná polská děvka, možná dokonce židovského původu (!). Zostuzená Marie nechápe, proč musela za krátkou chvilku opojení (vztah trval šest měsíců) tak tvrdě zaplatit: „Vždyť láska je tak ošklivá! A také bolestná: krátké okamžiky závratě, a pak všechna ta ošklivost v jejích stopách!" Poté už jí nezbylo nic, jen přátelství s Blanche a pak osamění, nemoc a smrt.
Pro Blanche i Marii zůstává láska záhadou, kterou se po zbytek života snaží rozluštit. Sžírá, spaluje a zabíjí jako radium. Možná je její podstatou jediná věta, slib, který dala Blanche Charcotovi: Vždycky ti budu stát po boku.
„Obávám se, že mě lidé považují za experta na lásku. Já se ji ale snažím jenom popsat a vysvětlit," říká Enquist v rozhovoru ke Knize o Blanche a Marii. Román je jeho dalším úspěšným pokusem dobrat se podstaty lásky, přestože na otázku položenou v úvodu nenabízí jasnou odpověď. Nebo právě proto. Amor vincit omnia.
***
BELETRIE KNIHA TÝDNE
JANA HOLÁ, autorka je skandinavistka
