Marginalia historica, č. 1, listopad 2010
V noci, když se v knihovně rozsvítí lampy, venkovní svět zmizí; všechno se ztiší, jen myšlenky, proplétající se sloupy zvířeného prachu, znějí hlasitě. Knihy, přes den systematicky uspořádané a hlásající řád světa, se začnou přeskupovat, volají na sebe, navazují vztahy napříč různými staletími a kulturami.
V tomto duchu začíná Alberto Manguel své vyprávění o knihovnách. Ty pro něj znamenají mnohem víc než jen prostředí, kde se pracuje; jsou spíš místem, kde se žije a sní. Manguel, spisovatel, nakladatelský redaktor a světoběžník (zejména Argentina, Izrael, Tahiti, Kanada, Velká Británie a Francie), v ní zúročil své zkušenosti z vášnivé četby i znalosti mnoha světových kultur. Při pročítání jeho knihy si ovšem nelze nevzpomenout na jednoho z největších latinskoamerických spisovatelů – Jorge Luise Borgese, s nímž se Manguel v 60. letech seznámil a který na něj nemohl nemít významný vliv. (V konkrétním případě je třeba připomenout zejména Borgesovu povídku Babylónská knihovna, v níž je knihovna totožná s vesmírem.)
Text knihy rozčlenil Manguel do 15 kapitol, pojmenovaných vždy stejným způsobem – knihovna jako mýtus, knihovna jako řád, knihovna jako tvar, knihovna jako přežití atd. Musím se přiznat, že mi není vždy jasné, proč se kapitoly nazývají právě tak, jaký je přesně rozdíl např. mezi knihovnou, chápanou jako tvar a jako prostor – alespoň ze samého textu to není příliš zjevné. Bylo by ale chybou vidět v této knize vědecký text, pracující pokud možno jen s racionálními kategoriemi. Vždyť jde o knihovnu v noci… I když autor ví o knihovnách skutečně velice mnoho a svou erudici dokládá početnými citacemi, nechal se při práci vést především asociacemi, vzpomínkami, paralelami, jak to ostatně v úvodu jasně slíbil. Knihovna v noci představuje především sled nápadů, záznamů z cest i úvah, inspirovaných vlastní rozsáhlou knihovnou (která podle autorových webových stránek obsahuje 30 000 svazků).
Knihou prolíná nicméně několik velmi zajímavých, silných témat. Manguel zdůrazňuje především význam knihoven při rozvoji osobnosti, konstituci paměti a udržení identity. Fungování knihoven ve varšavském ghettu, kde se dokonce vybíralo zpozdné, ukazuje, jak každý projev normálnosti je projevem vzdoru proti děsivé moci a zvůli. Stejně mělo působit několik knih, které se podařilo udržet v koncentračním táboře Birkenau. Knihovna však může existovat i v nehmotné podobě, jen v paměti čtenářů, kteří vyprávějí o přečtených knihách jiným – to se dělo právě také v Birkenau. Moc a význam knihoven dokazují vlastně všechny pokusy knihovny likvidovat, omezovat, cenzurovat. Nejde přitom jen o události z dávných dob, jak autor připomíná na osudech jednoho knihkupce v Afghánistánu či na příběhu libanonské národní knihovny v Bejrútu. Vedle skutečných knihoven (ať už dochovaných nebo nedochovaných) existují i knihovny „stínové“, složené z knih odmítnutých, vyřazených, které nicméně trpělivě čekají, až se jich někdo všimne. Nemalou pozornost věnuje autor prostorovému uspořádání, zařízení knihoven, které má uspokojovat čtenáře, příznivě ho nalaďovat, ale také podněcovat. Důležité je i uspořádání knihovny, jež napovídá, jak se majitel na knihu dívá, v jakých souvislostech ji čte a interpretuje.
Manguel varuje i před nebezpečnými iluzemi, spojenými s užíváním moderních technologií. Jednu dobu velké knihovny, toužící ušetřit místo, převáděly značnou část svých časopiseckých fondů na mikrofilm a originály likvidovaly. Po nějakém čase se ale zjistilo, že snímky jsou nekvalitní (chyběly např. celé stránky, sloupce či řádky) a jejich trvanlivost je rovněž velice pochybná. Podobně tomu bývá i s dnešními projekty zpřístupnění nejvýznamnějších literárních děl na webu – nepochybně jde o vynikající pomůcku, nesmí se však předpokládat, že tak lze nahradit knihy jako hmotné artefakty. Všechny počítačové technologie podléhají velkým změnám a není možné doufat, že knihy v počítačové formě vydrží stejně staletí jako knihy psané či tištěné. Ostatně kniha není omezena jen na svůj obsah, ale působí celým svým vzhledem i dalšími souvislostmi. A to platí i o knihách, které jsou nejen skladišti informací, ale spíše labyrinty, v nichž čtenáři hledají významy, nové souvislosti a – v neposlední řadě – i odpočinek, klid.
Asi každého čtenáře Manguelovy knihy napadne, že by mohl napsat nějakou podobnou knihu o historii a stavu knihoven ve vlastní zemi. Myslím, že česká variace by jistě nepatřila k nezajímavým.
