Vyznání knihomola

Host | 8. 3. 2010 | rubrika: Recenze | strana: 84 | autor: Jiří Krejčí


V ročních intervalech přicházejí do českého literárního světa překlady knih Alberta Manguela. Po Dějinách čtení (1996, česky 2007) a Čtení obrazů (2000, česky 2008) vydalo nakladatelství Host v loňském roce třetí Manguelův titul Knihovna v noci (2006).
Alberto Manguel (nar. 1948), romanopisec, esejista, dramatik, překladatel, kritik a editor, je původem Jihoameričan, který vyrůstal v Tel-Avivu jako syn prvního argentinského velvyslance v Izraeli. Po návratu do vlasti byl vzděláván soukromými učiteli ve španělštině, němčině a angličtině. Slepý Jorge Luis Borges si vybral Manguela na čtyři roky jako osobního předčítače. Roku 1968 mladičký Borgesův obdivovatel uprchl před politickým chaosem ze své domoviny, aby se po pobytech ve Francii, Anglii, Itálii a na Tahiti usadil na téměř dvacet let v Kanadě. Stal se kanadským občanem, dnes však žije především ve Francii, v regionu Poitou-Charentes, kde vlastní prastarý dům se soukromou knihovnou, čítající více než třicet tisíc svazků. Svého „světoobčanství" a darů, jichž se mu v bohatém životě dostalo, využívá krom jiného k tvorbě svérázných příruček estetiky čtení, výtvarného umění a knihovnictví, které mu přinesly takřka celosvětovou popularitu.
Co do kompozice je Manguelova Knihovna v noci dvojčetem předloni vydaného Čtení obrazů. Autor se znovu v kratších esejích zamýšlí nad různými významy a kontexty tématu. Knihovnictví a obecně vztah člověka ke knihám pozorně komentuje od dávných dob slávy písemnictví v Alexandrii po současné internetové katalogy a od soukromých knihovniček po národní knihovny. Každá z patnácti kapitol knihy tematizuje daný úhel pohledu v titulkovém přirovnání (např. „Knihovna jako řád", „Knihovna jako dílna", „Knihovna jako identita"). Mozaika různorodých perspektiv tvoří podobně pestrou skladbu jako interpretace výtvarných děl v Čtení obrazů. Společná je především autorova láska k umění, o němž uvažuje.
Knihovna v noci je výrazem obdivu ke knize jako ke kulturnímu fenoménu. Alberto Manguel je skutečným mužem knihy a knihomolem v dobrém slova smyslu, který cítí civilizační ohrožení tam, kde upadá úcta k psanému slovu. Kniha, potažmo knihovna, je pro něj podstatným kultivačním faktorem člověka. Člověk je tak do značné míry tím, čím jsou řádky knih v jeho knihovně a přečtené příběhy v paměti: „Síla čtenářů nespočívá v jejich schopnosti shromažďovat informace, ve způsobilosti uspořádávat a třídit, nýbrž v jejich daru vykládat, propojovat a přetvářet své čtení. V talmudských a islámských školách dokáže učenec prostřednictvím dovednosti čtení proměnit náboženskou víru v aktivní sílu, neboť vědomí získané z knih je darem od Boha."
Manguelova esejistická kniha udivuje množstvím a rozmanitostí citací autorů, kteří se k dílčím tématům vyslovili. Stejně tak je úctyhodný obrazový materiál doprovázející text. Autor v preciznosti citací, poznámek, ale i v bohatství jmenného rejstříku nezapře nadšení pro knihy a knihovny, které ho provázejí celým životem. Sám k tomu v úvodu píše: „Ve svém ztřeštěném mládí, když moji přátelé snili o hrdinských činech v říších techniky, práva, financí nebo politiky, jsem snil o tom, že budu knihovníkem."
Manguelovy eseje jsou skutečnými „pokusy" proniknout k podstatě fascinace krásou. Autor neslibuje vyčerpání tématu, není analytickým či objektivistickým vědcem-badatelem, ale vybírá si to, co je zajímavé, často bizarní či okrajové. Jeho myšlení je volné, laické, radostné. Zdá se, že kapitolám by nijak neuškodila změna pořadí, vypuštění či přidání dalších. Jako by výsledný tvar knihy byl jen důsledkem sledu náhlých tematických inspirací (ačkoliv jistý posun k postupnému zniternění témat lze přeci jen vnímat).
To vše nikterak nesnižuje hodnotu textu. Autor totiž nepokrytě představuje svět pouze svých představ a úvah nad knihami, do nějž je možné čtenářům vstoupit bez vnucované identifikace s vnímaným, jako se vstupuje do cizích knihoven. Manguelův knižní svět je barevný, „jihoamericky" tajemný a magický, zároveň „euroatlanticky" logocentrický. Kniha stojí ve středobodu duchovních dějin lidstva. Je prostředkem poznání a sebenalézání. Je především obrovským darem, bez něhož by lidský svět znelidštěl. Navzdory moderním hrozbám bude literatura dle autorova soudu i v budoucnu pro naši kulturu určující: „Hmotné knihovny ze dřeva a papíru nebo knihovny v podobě přízračně blikajících obrazovek představují důkaz naší nezdolné víry ve věčný řád, který matně tušíme či vnímáme."