Respekt 43/2008 | autor: Tomáš Weiss
Dobrodružný pop román o nekonečnosti otázek
Co si myslet o knize, která má na obálce vtíravou otázku: Přečetli byste si knihu, kdyby jste věděli, že je prokletá? A navíc je uvedena citátem z Martina Heideggera!
Takový text bere člověk do ruky s ostražitostí. Nejde samozřejmě o strach z prokletí, ale spíše z literárního guláše, kde se najde vedle sebe love story, pár záhad, špetka napětí, hodně přímé řeči a okatá větná skladba, nadrilovaná při kurzech tvůrčího psaní.
Po přečtení knihy Scarlett Thomasové Konec pana Y se vlastně všechny počáteční obavy a předsudky naplní. Ale stane se ještě něco: začne vám vrtat hlavou homeopatie, kvantová fyzika, teorie relativity, Heideggerovo Bytí a čas, ale také Derrida, pojmy jako Materia Medica nebo projekt LUCA (Last Universal Common Ancestor neboli hledání univerzálního lidského předka). Najednou vám také přijde zcela přirozené, že si známý fyzik George Gamow schoval jako malý v kostele hostii a doma jí podrobil zevrubnému prozkoumání pod mikroskopem, aby v ní našel schovaného Boha. Kdepak je? A stvořil on nás nebo my Jeho? Ruku na srdce, co vás přinutí, si uprostřed všedodenních starostí klást takové otázky?
Proč a proč?
Je zakázano převyprávět před případnými čtenáři děj napínavého příběhu, něco naznačit je ale nutné. Tedy: literární vědkyně se zabývá současně dílem spisovatele z 19. století a myšlenkovými experimenty - pokusy, které se za pomoci logiky odehrávají v mysli. V jednom z londýnských antikvariátů získá vzácný výtisk spisovatelovy knihy Konec pana Y, kde je popsána možnost, jak proniknout do světa myšlenek - Troposféry. Jde o homeopatikum Carbo vegetabilis, což je rostlinné uhlí v 1000. centesimální esenci, smíchané s 99 díly svěcené vody, to obojí desetkrát promícháno. Cestovat v myšlenkovém matrixu je ale krajně nebezpečné. Lidská duše není na čtvrtý rozměr stavěná. Ne nadarmo jsou některá z rajských jablek zakázána.
Lidé 21. století v euroatlantické civilizaci jsou v důmyslné pasti. Brodí se v informacích, jsou gramotní, ale povlávají v hypermarketovém obchodu s idejemi jako igelitové tašky ve větru. Se svým „časopisovým vzděláním," které jim dává iluzi, že tak trochu vědí o všem, odstřiženi od souvislostí, nadšeně přeskakují od jedné věci ke druhé. Před základními otázkami lidské existence ale neutečou: Proč? Odkud? Kam? Jaký máme smysl? Kdo jsem? Co je pravda? A zatímco se vědci trpělivě snaží získat maximum informací a prohánějí subatomární částice podzemním potrubím, kupují si lidé v lékárnách homeopatika - bílé kuličky, které z vědeckého pohledu neobsahují žádné zjistitelné množství léčivé látky. Nad pojmem „otisk vibrace" se odborná veřejnost jen ušklíbne, ale ty kuličky lidem pomáhají. Jak to? Co všechno už existuje, ale my to ještě neznáme? Kdo je tady šílenec a kdo Einstein? Ptáme jako malé děti: Proč? A sotva získáme odpověď, nemůžeme si pomoct a ptáme se znovu: A proč?
Konec pana Y je napínavý příběh o nekonečnosti otázek. Šikovný nápad. K pořádnému zamotání hlavy někomu poslouží populárně naučné knihy, jinému postačí dobrodružná pop literatura. Naštěstí, jak se s odstupem říká v knize: na vědecké hypotézy může člověk reagovat dvěma způsoby. Buď začne přemýšlet nebo se opije. Víte třeba, co je to Olbersův paradox?
