Tvar | 25. 6. 2009 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Veronika Košnarová
Christophe Donner: Král bez zítřka
Přeložil Ladislav Václavík
Host, Brno 2008
„Připadá mi úplně jasné, že myšlenková struktura francouzského komunismu vychází právě z onoho historického bodu, z vynálezu revoluce, který má univerzální platnost, přestože může nabývat různých podob. Opravdu lze říct, že revoluce je francouzský vynález. A zkoumání jeho základů jsem se zabýval pořád, byť ne vždy zcela explicitně," říká v rozhovoru pro časopis Host (2/2009) francouzský spisovatel, publicista a filmař Christophe Donner (1956). Jeho „posedlost" fenoménem revoluce má kořeny v dětství, vyrůstal totiž v rodině komunistických aktivistů, avšak on sám se s komunismem v dospělosti rozešel. S komunistickým aktivismem svých rodičů a jeho vlivem na sebe samého v období dětství se vyrovnává v několika svých autobiografických knihách, je ovšem také autorem knih pro děti. Jak sám říká, ve všech svých knihách, pro dospělé i pro děti, fabulovaných i autobiografických, se vždy zabývá svými základními tématy: tématem dětství, revoluce a komunismu. To potvrzuje i jeho poslední kniha Král bez zítřka (fr. 2007), za niž Donner, znechucen mechanismem udílení literárních cen, odmítl převzít cenu týdeníku Le Figaro Magazine a jež u nás vyšla v loňském roce v nakladatelství Host.
V románu se uplatňují obě tendence Donnerovy prózy, tj. fabulace, vycházející však z důkladné obeznámenosti s faktografickým materiálem, i autobiografické psaní. Hrdinou první linie vyprávění je spisovatel Henri, Donnerovo alter ego, jenž dostane nabídku na napsání scénáře k filmu o Ludvíkovi XVII., synovi popraveného francouzského krále Ludvíka XVI. Henri nabídku přijme a téma ho postupně pohltí. Prochází archivní dokumenty, z nichž mu znovu vyplouvá na povrch strhující příběh o počátcích revoluce, postupném úpadku královské rodiny a oběti jednoho nevinného dítěte. Příběh se v jeho mysli odvíjí jako film a tak ho také Donner čtenáři nabízí: jako sled jednotlivých, do detailu promyšlených filmových obrazů. Filmovou techniku připomíná i užitý přítomný čas, díky němuž se před námi historický příběh odvíjí v podobě „tady a teď"; Henri i čtenář ho znovu prožívají se všemi jeho protagonisty jako živou skutečnost, s pochybnostmi, úzkostmi, nejistotami, které k tomu patří.
Byť zde samozřejmě hraje roli subjekt fabulátora, zdůrazňuje sám Donner, že se snažil o co největší respekt k historickým faktům. Vyplývá to z jeho přístupu k realitě a imaginaci, jež je realitě vždy podřízená. „Jedinečné jsou výhradně naše osobní zážitky a zkušenosti, tedy realita. A realita je to, co mne zajímá, u sebe i u druhých. Imaginace přitom realitu věcí zakrývá a zamlžuje," říká Donner v citovaném rozhovoru. Tento jeho postoj dostal vyhraněnou podobu v pamfletickém eseji Proti imaginaci (úryvek in Host 2/2009), v němž reagoval na silnou vlnu antiautobiografické, imaginární prózy. Tu Donner považuje za neoriginální a lživou, a právě proto volí ve svém eseji i tak silná slova: „Bráním literaturu před jedem, který je v ní zabydlen odjakživa a pro nějž nemám žádné uznání. Protože díky respektu, který si vyškemrala, získala imaginace značný vliv. Nejen vliv společenský, se všemi těmi literáraními cenami, které jsou pro ni nachystané, a úspěchy, kterých zaručeně dosáhne, ale především vliv intelektuální a morální, ten nejvíce diktátorský."
Historická látka a respekt k historickým reáliím Donnerovi nebrání rozehrát originální autorskou partii, jejíž hlavní přednost spočívá ve schopnosti jít pod povrch jevů, odkrývat v dění, aniž by byl vůči čtenáři návodný či didaktický, jeho podstatu, kořeny, důsledky. Krále bez zítřka lze tedy číst nejen jako román s historickým námětem, ale také jako - a to je podle mého názoru i zajímavější - jako beletrizovanou studii fenoménu revoluce, násilí, psychologie davu, touhy ovládat. Donner má sice respekt k historické materii, avšak zároveň se distancuje od „seriózního" hodnocení Francouzské revoluce. On ji vidí jako „šílenství".
Velice efektně přitom toto revoluční šílenství před čtenářem oživuje. Ukazuje ho jako opakovaný hon za obětními beránky, jako projev touhy po krvi, jako zrod nového náboženství, kultu násilí, zabíjení, smrti pojaté jako velké divadlo. Revoluce rodí novodobé relikvie: „Hlava Ludvíka XVI. spadne do koše, nejmladší z popravčích, sedmnáctiletý, ji sebere za vlasy a obejde s ní popraviště, aby ji ukázal lidu. Krev Ludvíka XVI. postříká první řady v obecenstvu. Ať žije národ! Ať žije republika! Mladík ponoří obnaženou ruku do krve popraveného a pokropí dav, tak jako se žehná věřícím. A pak už je to kdo s koho, muži, ženy a děti šplhají na popraviště, aby si v krvi namočili kapesníky. Někteří si krví mažou obličej. Jeho šaty si také rozdělí, každému cár." (s. 266)
Román zaměřuje svou pozornost na dva významné subjekty moderních dějin: jednotlivce s geniální schopností ovládat davy nesmírnou touhou po moci, tedy subjekt diktátora, a subjekt lidu, subjekt zbavený individuální odpovědnosti, a tedy schopný jakéhokoliv činu, který je nadto jeho zájmy vždy ospravedlnitelný. Mezi nimi pak stojí mocná (ne-li nejmocnější) novodobá zbraň: tisk, média. Hébertovi, vydavateli revolučního (dnes bychom řekli bulvárního) plátku Tatík Duchesne, připisuje Donner alias Henri největší podíl viny za páchaná násilí, za potupné, pomalé umírání malého Ludvíka ve vězení Temple. Neboť Hébert dokázal ve svém listu v lidu probudit touhu po krvi a následné oběti této naplněné touhy ukázat jako arcidílo revoluce. Ačkoli člověk Hébert postupně přestává mít na rozpoutané šílenství žaludek, jeho alter ego tatík Duchesne pracuje dál... Hébert nakonec sám končí pod gilotinou, v duchu tolikrát potvrzené zákonitosti revoluce, která nakonec vždy začne požírat svoje děti.
V rozhovoru pro časopis Host Donner podotýká, že jeho přístup k literatuře nemá nic společného se snahou vytvářet potěšení: „Dělám všechno pro to, abych čtenáře naštval." I tu musím dát Donnerovi za pravdu. Chvílemi se vyprávění zdlouhavě vleče a mne opouštěla schopnost se soustředit i chuť číst dál. V závěru knihy však vyprávění graduje, vytrácí se vyprávěcí linie spjatá s Henrim a jeho pracovními a partnerskými peripetiemi a zůstává pouze onen sled krátkých, dramatických, ke konci opravdu sugestivních obrazů smrti Ludvíka XVI., jeho ženy Marie Antoinetty i postupného chátrání, tělesného i duševního, malého Ludvíka, nevinné a nikdy vlastně zcela uznané oběti Revoluce. A tak musím říci, že dočíst do konce se vážně vyplatí.
