MARTIN MALENOVSKÝ, Literární noviny , 7.5. 2007
Existenční vakuum a bezpohlavní identita hlavní postavy románu pařížského ředitele Centra pro židovskou kulturu Gillese Roziera Láska bez odporu se paradoxně konkretizuje a prosvětluje na pozadí válečných zvěrstev.
Román Láska bez odporu Gillese Roziera přivádí čtenáře do Francie, kde se schyluje k tragické dějinné události, kterou je druhá světová válka. Hlavní postava (pracovně si ji označme X) a zároveň vypravěč příběhu nadevše miluje německý jazyk a německou literaturu. Vášeň postavy X neutuchá ani v momentě, kdy její domovinu okupují Němci. Trvalé hodnoty, které ve svých dílech vytvořili Goethe, Schiller, Heine či Thomas Mann, jsou jí stále pevnou oporou i v době, kdy příslušníci téhož národa drancují Evropu.
Jediné, co X zajímá, jsou knihy a němčina. Na okupaci shledává nejhorší to, že sestra spí s esesákem a že milovaní němečtí spisovatelé židovského původu jsou nyní zakázaní. O to radši je potají čte. X knihu neodloží ani o svatební noci. Na jakýkoliv fyzický kontakt se svou „drahou" polovičkou nemá ani pomyšlení. Ke svatbě X svolí pouze na přání matky. Odbytím svatebního ceremoniálu také považuje svou úlohu za splněnou. Po letech hodnotí své manželství takto: „Byli jsme dva účinkující v příběhu o manželství a o páru, který spí osm let v jedné posteli bez jediného dotyku a snídá u jednoho stolu bez jediného slova." Není pak divu, že partner(ka) tento emocionálně sterilní svazek neunese a spáchá sebevraždu.
Znalosti německého jazyka u naší postavy se rozhodnou využít okupanti. Postava X je oslovena generálním štábem nepřítele, aby pro něj překládala zprávy z nacistického tisku. Odmítnutí poslušnosti by stačilo jako důvod k fyzické likvidaci, X proto přijímá. Dostává tak „neopakovatelnou" příležitost brouzdat se slovy hrůzy a nenávisti. Jednou týdně si X přichází na gestapo vyzvednout materiály k překladu. Tomu vždy předchází dlouhé čekání na chodbě štábu. X má tak možnost sledovat, jak jsou k výslechům odvádění židé, cikáni, otcové, matky, děti. Je svědkem toho, jak tito lidé nenávratně mizí na konci chodby. Některé z nich poznává. V takové chvíli by se postava X nejraději propadla do země.
Při jednom takovém čekání se naskytne příležitost zachránit člověka. X dlouho nepřemýšlí o nebezpečí, do kterého se vrhá, a v nestřeženém okamžiku žida popadne a uteče s ním pryč. Mladík nalezne úkryt ve sklepě domu, kde X bydlí. X a zachráněný Herman brzy objeví společnou zálibu, kterou je právě literatura. V provizorním sklepním úkrytu se rozehrávají zapálené diskuse nad literárními díly. Oba zúčastnění se vyznávají z obdivu k Heinovým básním. Oba Heina znají, každý však v jiném jazyce. X v německém originále, zatímco Herman v jazyce jidiš. Tento rozdíl je pro oba přínosný, neboť poznávání jazyka toho druhého odkrývá nový způsob vidění světa.
Válka jako poukaz na štěstí
Duševní souznění přeroste v milostný vztah. Duševní strava, kterou je oběma poezie, je nahrazena vášnivou tělesností. Poprvé v životě má postava X pocit, že skutečně žije. Záchrana Hermanova života je i záchranou sebe sama. X poprvé v životě poznává sílu fyzické touhy, kterou ve vlastním manželství neokusila. Této síle se plně a bez zábran poddává. Touha je znásobována příchutí zakázaného ovoce.
Válka skončila, slaví se hrdinové, lidé se dělí na dobré a zlé. Lidé hledají pevný řád, který se ve válečných letech vytratil. Co X, může jej nalézt? Kde má nyní hledat své místo? Měl vůbec někdy nějaké? Ano, vedle Hermana. Toho však Gilles Rozier nechává zastřelit v převlečení za esesáka dřív, než si na konci války stačí vyzvednout své civilní oblečení. Válka, která byla většině utrpením, poskytla X paradoxně jedinou příležitost zažít lásku. Po ní X opět nikam nenáleží, stojí mimo všechno a všechny. Existenční vakuum, rozptýlené Hermanem, se vrací zpět.
Román Láska bez odporu si záměrně pohrává s protiklady. Není to přitom jen pohlavní neurčitost X, co striktní vymezení polarit vylučuje. Němčina, milovaný jazyk hlavní postavy, slouží stejně dobře Goethovým veršům jako Goebelsově propagandě. Najdeme zde dům, v jehož sklepě je ukrýván žid, zatímco v prvním patře si užívá příslušník SS. X nenachází zalíbení v pomíjivých lidech, ale v literatuře, která uchovává. Později je láska k literatuře podrobena ostré konfrontaci se sexem. V závěru nám k nohám padá zastřelený žid v uniformě SS.
Otázka, která po přečtení románu čtenáře hlodá asi nejvíc, je ta, jestli je hlavní postava muž, nebo žena. Tuto informaci nám autor záměrně utajil, čímž nejlépe dosáhl toho, abychom o ní uvažovali. Kniha nedefinuje pohlaví hlavní postavy. Před námi nestojí muž nebo žena, ale člověk. A co to člověk je? Jsme vůbec schopni člověka definovat či ho vnímat? Dokážeme se odpoutat od vnější formy a vnímat podstatu člověka? Právě k těmto úvahám nás Rozier nutí. Pro hlavní postavu neexistují děvčata ani chlapci, ale jen bytosti, které buďto jsou schopné vnímat krásu a umění, anebo nejsou. Za celý příběh se tak nedovíme, zda milostný vztah, který ve sklepě propuká, je heterosexuální, nebo homosexuální. Je to pouze vztah dvou bytostí. Otázce nad vlastním postojem k homosexualitě ve společnosti se tak žádný čtenář nevyhne. Rozier tedy ovládá umění působit na čtenáře nejen tím, co napsal, ale také tím, co nenapsal.
Gilles Rozier ve svém románu zásadně odmítá jakoukoli tradiční kategorizaci. V kulturních schématech a konvencích vidí nepatřičná zjednodušení, simplifikace skutečnosti, která oklešťují šíři skutečnosti a dávají jí černobílé rozlišení. Román je naopak plný vyřčených otázek bez odpovědí. Jejich rozmyšlení, případně zodpovězení, je prací pro čtenáře. Čtenář sám si musí odpovídat, zda je kolaborantem ten, kdo překládá Němcům jejich zprávy, zda je hrdinou ten, který zachrání neznámého žida jdoucího na smrt, ale uhne před pohledem zatčené židovky, kterou znal z dětství? Zda je ve válce vítězů a poražených, anebo poražených a obětí?
Gilles Rozier nechce čtenářům dávat hotové polotovary k ohřátí v mikrovlnných troubách jejich mozků. Litery a myšlenkové pochody v nich zachycené jsou nám předloženy s vědomím, že mohou v krku zaskočit. Nechce nám dávat jistoty, ale vzbudit v nás nejistotu, která by nám nedala pokoj a nutila k přemýšlení. Autor, vládce nad literárními postavami, nechce usmiřovat happyendy, ale zrežíruje obdobu remarquovské ironie zbloudilých kulek.
Autor je studentem české literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého.
