Uchopit svět jak červa mezi prsty

Host | 15.2.2009 | rubrika: Recenze | strana: 82 | autor: Miroslav Chocholatý

Radek Malý Malá tma, Host, Brno 2008

Olomoucký básník Radek Malý (nar. 1977) patří bezesporu k nejvýraznějším osobnostem současné české poezie. Potvrzuje to i svou čtvrtou básnickou sbírkou Malá tma.
Rekvizity, které používá, se přitom nezdají nové. Malý opět zůstává věrný převážně pevnému verši s pravidelným rýmovým zakončením. Pouze jamb předchozích sbírek nyní nahrazuje častý daktyl či daktylotrochej. Básně tohoto souboru jsou tvořeny zpravidla dvěma až třemi čtyřveršovými strofami, z tradičních forem se občas objevuje sonet. Texty vynikají prací s rytmem a výraznou pointou. Nápaditá je práce s rýmem, kdy básník používá pestrou škálu rýmových technik a asonancí. Někdy však volba rýmové dvojice hraničí až se schválností, provokací či trivialitou, což platí o vskutku netradičních rýmech typu: kdysi - PC, Superstar - lovu zdar, nalejí - z IKEI či Pámbu - Rambů apod. Autor se zde zjevně hlásí k rebelantství gellnerovského typu, demonstruje svou ironickou distanci (k dnešku) i osobitý humor, což se ovšem nemusí setkat u čtenáře s pochopením.
Nicméně Malý se již dávno naučil držet pevně otěže jazyka. Dokáže se zcela přirozeně pohybovat v prostoru jak spisovné (vysoce artistní), tak i hovorové češtiny. Umí překvapit nečekaností slovních spojení, originální metaforou i poetickým neologismem. Četné makarónské verše mají už tradičně ráz kontaminace básnické výpovědi němčinou. Malý již v předchozí tvorbě prokázal literární rozhled a poučenost. Také nejnovější sbírka obsahuje množství mezitextových kontaktů, zejména v podobě různých aluzí či reminiscencí.
Přes všechny dovednosti v rovině stylizace a jazyka je však třeba říci, že tato oblast není pro autora oblastí cílovou. Malý není básníkem plošným, ale hlubinným, ač právě forma může leckdy svádět k opaku. V kontrastu s vnějškovou formální odlehčeností stojí autorovo skeptické vidění světa. Z literárních vlivů se ve sbírce opět prosazuje zejména expresionismus, proud, kterému se autor věnuje také ve své literárněvědné a překladatelské praxi. Snad odtud pramení Malého lyrická drsnost i četné obrazy destrukce světa („vítr vráží do zdechlin“, „masa lidí raněných ránem teče ulicí“, „noci prasklo břicho a střeva cest se vyvalila ven“). Tentokráte však více než na svou předchozí sbírku Větrní (Zcestné verše, 2005), v níž se asi nejvýrazněji zrcadlí vliv Georga Trakla, autor navazuje na svou starší tvorbu. A to i přesto, že básník v Malé tmě jako by pokračoval ve formě básnického cestovního deníku. Opět se zde objevují momentky z měst, rozvedené krátkou reflexí. Ta tam je ovšem melancholičnost i čirost předchozí sbírky. V nenávratnu je i její zvláštní zklidněný rytmus. Místy až omamná podmanivost zobrazených scenérií provázená výraznou barevností je nyní zcela nahrazena temnotou a šedí. Básník si opět intenzivně uvědomuje, že „tenhle svět není z veselých“. Dominantní městský prostor jen zřídka vyznívá smířlivě. Pod povrchem exteriérových scenérií může čtenář cítit zvláštní napětí a prázdnotu. Prostřednictvím ironického šklebu autor demaskuje šeď, banalitu i plytkost konzumního života dnešního světa, které pohlcují nitro člověka. V textech přibývá naléhavosti vyjádřené četnými apely. Jako by válka neskončila a jen získala svou novou tvář („Pondělek střílí těžkou municí. / Nevoják, voják - ráno si nás třídí. // Minová pole plácků. Střelba zprava. / Nákupní zóny. Fronty v trafi kách. / V zákopech kanclů dusí potu pach / a smyčky skvěle uvázaných kravat. // […] Jekoty sirén, tanky autobusů. / Jde o život. Žít zvykli jsme si. Z musu. / A kápo čas nás nutí do poklusu.“). Život v tomto vnějškově bezstarostném světě se mění v existenciální trauma, kdy mluvčí nejednou zažívá pocit Ahasvera. Pokud se svět takto zjednodušuje, proč ironii nezaměřit proti jeho smyslovému požitkářství, proč analogicky (a záměrně) nezprimitivnit také básnickou výpověď? Vždyť i tyto postupy expresionismus zná.
Pro obraznost je příznačná významová hyperbolizace a také mistrná práce s detailem. Malý se přitom opírá o zcela konkrétní, věcně zřené situace vyrůstající z každodennosti. V básních vládne vnější realita, hranici metafyziky autor až na výjimky nepřekračuje. Ale právě jednou z takových výjimek je vztah k Bohu. Když svět neskýtá jistotu, hledá mluvčí alespoň nějaké centrum securitatis. Pokud ve Vraních zpěvech (2002) autor ještě vidí nebe prázdné, v němž není Bůh („Hej, Bože! / Zemřel jsi / či jenom spíš?“), nyní se naopak k Bohu utíká jako k možné naději. Zvolání „sejmi ó Bože duši z kříže těla“ je expresionistickým výkřikem i pokornou prosbou zároveň.
Únik do abstraktní sféry spirituality však vybočuje z intencí autorovy dosavadní tvorby a i nyní je pouze ojedinělou záležitostí. Existenciální polohy „vyhnanství“ tak vyvažuje poloha jiného „ráje“, kterým je pro Malého svět dětství. Nejde ani tak o únik do oblasti dětského světa, kam se autor v paralelní linii své tvorby již delší dobu vydává, jakož o obecnou potřebu zdůvěrnění skutečnosti. Vždyť dětský úžas snímá z věcí jejich všednost, šeď, předsudek, a stává se tak obranou proti konzumnímu světu. V duchu nastíněné logiky je i fakt, že takovéto básně se objevují v samém závěru sbírky. Dětství evokují četná deminutiva, vše se náhle plní harmonií, vše je protepleno, vše se zintimňuje. Dítě, ostatně jeden z nejfrekventovanějších expresionistických motivů, má navíc budoucnostní charakter a přijetí jeho bezelstnosti by mohlo být skutečnou perspektivou dnešního světa, ne jen pouhou nostalgií (jak zní titul závěrečné básně).
Ve své nejnovější sbírce se Malý prezentuje jako básník promyšlené architektonické stavby i obrazné přesnosti. Přes výše nastíněné, víceméně konstantní znaky autorovy tvorby nemůžeme přehlédnout také její proměnu. Drásavost básníkova výrazu se přece jen postupně snižuje a pouta vlivu expresionistických poetik jsou čím dál tím volnější. Je opuštěn „chrapot“ a provokativnost prvních dvou sbírek a také uchvacující melodičnost (ale bohužel i evokační síla) sbírky předchozí. Celkově však můžeme právem říci, že pokus o propojení cest minulých (vyzkoušených) i těch nových (o poznání civilnějších) se Malému podařil. Zdá se, že mu jeho šťastná básnická hvězda ani tentokráte nedala zabloudit.