Tvar | 7.2.2008 | rubrika: Dvakrát - Stanislav Komárek: Mandaríni Host, Brno 2007 | strana: 2 | autor: Erik Gilk
1Letos padesátiletý biolog a profesor filozofie a dějin přírodních věd hned na třech pražských fakultách Stanislav Komárek se nedávno dočkal vydání třetí prózy. Korpulentní román Mandaríni vyšel nakonec v nakladatelství Host na konci loňského roku, byť ukázky z něj byly otištěny časopisecky již v předchozích letech s odlišnými informacemi o nakladateli a rukopis byl podle autorovy datace dokončen v červnu 2005. Je dobře, že brněnský nakladatel dodržel typografickou úpravu předchozích Komárkových próz vydaných ještě v Petrovu. Zdůraznil tím jejich vzájemnou provázanost deklarovanou samotným autorem v úvodu k druhému románu a především v „zámluvě" k Mandarínům, v níž označil svoje prozaické opusy za volnou trilogii.
Komárkovy romány Opšlstisova nadace (2002) a Černý domeček (2004) byly kritikou přijaty značně rozporně. Na jedné straně se objevoval obdiv k autorovým znalostem zvíci polyhistora, které v textu s nevšedním postřehem propojuje a obohacuje jej o mnohdy překvapivé konvergence naprosto nesourodých jevů. Jiní kritici hodnotili takto projevovanou vzdělanost za zjevné minus Komárkových próz, neboť jejich množství a rozsah nabourávají svou odstředivostí syžet a tím i románovou kompozici. Oba romány se přitom od sebe značně odlišují: První z nich podává bizarní příběh o celosvětovém spiknutí (a nutno dodat, že tento námět není v domácí próze posledních let ojedinělý, nedávno jej ve své pozoruhodné prvotině Munkdorf (2006) ztvárnil Jan Zenkl, zasadil jej ovšem do české historie). Černý domeček podává naopak poměrně věrohodný obraz jihočeského maloměsta v průběhu celého minulého století a pokusem pojmout celé dvacáté století do jednoho románového příběhu se v českém kontextu přiřazuje kupř. ke Kratochvilovu Nesmrtelnému příběhu (1997) či Bryczovu románu Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003).
Poslední román v sobě spojuje autorovi dobře známé vědecké prostředí zobrazené již v prvotině a sociologizující způsob psaní vlastní následujícímu románu. Příběh je časově přesně ohraničen, odehrává se od září 1989 do září 2001 a popisuje posledních dvanáct let protagonisty Jindřicha Krottenbachera. Nezvyklé jméno nejspíš není vybráno náhodně, ale klíč k charakteru jeho nositele může podat jen stěží, neboť jeho překlad z němčiny je pouze přibližný (a nepřesný): Kröte = ropucha, ohyzda; Bach = potok. Proto se spokojme s obecným výkladem a interpretujme Jindřichovo přízvisko jako deklaraci odlišnosti či výjimečnosti jeho vědeckého oboru, kterým je sinologie, s přihlédnutím k jeho specializaci na výzkum Tajné kroniky Mongolů. Ale zdaleka tu nemá jít jen o Krottenbachera, vždyť každý příslušník běžného vědeckého provozu, výzkumný pracovník, akademik či vysokoškolský profesor je svým způsobem výlučný, exkluzivní svou limitující specializací, za niž nedohlédne a na níž si postaví svou vědeckou kariéru. A právě tuto kastu, jež mezi sebe nerada pouští nové členy a žije od reálného světa oddělena ve svém zatepleném a zasmrádlém skleníku, autor trefně pojmenovává titulními mandaríny, tedy jakýmisi vlivnými, mocnými hodnostáři.
Přestože prostředí vysokých škol a akademických institucí je zachyceno na smyšlené Fakultě obecných a speciálních studií Univerzity Ferdinandovy, podařilo se Komárkovi výstižně zobrazit společenské kruhy, jichž je sám součástí, a jako na vybraném vzorku zachytit proměny, kterými prošla česká společnost v průběhu devadesátých let. Ač biolog Komárek v románu vystupuje jako jeden z blízkých Krottenbacherových mandarínských kolegů (a má zde mnohem výraznější postavení než jeho epizodní jmenovec v Opšlstisově nadaci), Komárek-autor nejednou vtipně poukazuje na pseudoodbornost vědeckých institucí (viz Jindřichovo pracoviště Ústav srovnávacích studií Západu a Východu, celou zkratkou pak ÚSSZV FOSS UK), přičemž jejich představitele převyšuje šíří svých znalostí.
Za jakési absurdní konsekvence toho, jak hrdina svému oboru propadl, lze označit dvě na první pohled skurilní události, které se ovšem významnou měrou podílejí na finálním rozuzlení. Tou první je koupě neznámé houby v severočínské provincii, kterou Jindřichovi prodá stařík s nevěrohodným tvrzením, že vývar z houby „zajišťuje přízeň nadřízených". Přestože sinolog se prostoduchosti prodejcova triku povýšeně vysmívá, houbu zakoupí a později se nestačí divit jejím účinkům. Pověra jej nakonec, když už se mu nedaří na žebříčku akademických hodností postupovat podle představ, přivede do Číny znovu, byť marně. V jiné epizodě, která již bezprostředně souvisí s Krottenbacherovou smrtí, Jindřich neodolá obskurní příležitosti stát se zasvětitelem do černé magie (v podstatě jde o zavádějící důsledek jeho přednášky) a vůči jeho „učni" se v něm probudí nečekaná brutalita. Projev latentní agrese pak považuje Jindřich za jedno z mnoha svých selhání a následně využije své moci nad zasvěcovaným, když jej přinutí ke smrtelné ráně.
Jindřichova zahleděnost do vlastního oboru a příslušnost k vědecké elitě (ulitě?) sice nejsou prezentovány okázale, ale jejich důsledkem je až bohorovná vyrovnanost, s jakou přijímá projevy všedního, běžného života. A že se toho kolem něj neděje málo, na prvním místě uveďme násilnou smrt jeho ženy Zuzany. Takové události se Jindřicha ovšem netýkají a nedotýkají, nacházejí se na druhé straně tlustého skla, na straně „normálního života", a proto jsou ve své fatálnosti neovlivnitelné. Praví-li vypravěč, že „není vědy bez oběti", stává se takovou obětí paradoxně sám Krottenbacher. A to když si uvědomí, že příliš zapadl do mechanismů akademických a grantových procedur, které se čím dál víc stávají měřítky odborné úspěšnosti a radostnou vědu odsouvají do pozadí. Před ministerským jmenováním profesorem přijímá smrt v náručí milující partnerky, a to s naprostým (mandarínským?) klidem. Nad jinou možností Jindřich snad ani neuvažuje, svůj konec jednoduše považuje za přirozený a pro jednou daný. Deziluzivní smíření se smrtí se spolu se závěrečným podobenstvím o přeživším čmelákovi podílí na baladickém vyznění.
Zatímco v předchozích textech byly znalostní exkurzy podřízeny románové stavbě a sloužily nejednou ke hře se čtenářem či k jeho mystifikování, mám za to, že v Mandarínech překročil autor jejich rozumnou mez. Ba co víc, ztratily na jiskřivé ludičnosti a jejich přebujelost a rozvleklost jednoznačně přebíjí kýženou originalitu. Kupříkladu smyšlená pasáž o zvláštním parazitovi objeveném v Africe, který byl nazván démonopitékus, je sice odvozena z Komárkova pečlivého pozorování přírodního hemžení a může působit uvěřitelně, ale zabírajíc devítistránkový odstavec a celou kapitolu ztrácí na objevnosti a s dějem souvisí jen marginálně. Může se namítnout, že četné digrese mají argumentovat autorovo skeptické přesvědčení, že člověk se od zvířat vlastně v ničem neliší a pouze participuje na velkém nekonečném mraveništi, v němž má lidský život směšnou a naprosto zanedbatelnou cenu. Jistě, jako specialista na slovo vzatý má autor na takový názor právo, ale nemusí mu ještě obětovat značnou část svého nejrozsáhlejšího románu.
Korunu svému destrukčnímu zásahu vůči románové formě nasadil Komárek ve zmíněném doslovu. Nejde ani tak o to, že se zde zbytečně otírá o literární kritiku, která si láme hlavu s žánrovou příslušností jeho próz, ale o to, že v duchu kunderovských autointerpretací obhajuje způsob svého psaní na pomezí esejistiky a beletrie a vysvětluje, co chtěl vlastně románem říct. Nechce se mi věřit, že literát s takovým přehledem najednou ztratí nadhled a jme se vysvětlovat čtenáři, že jeho první román pojednává o mužském principu, druhý o ženském a třetí o smrti, tedy o tom, „co je mocnější než oba zmiňované a co je v důsledku »srovná do latě«". Opravdu měl Komárek zapotřebí prozradit svou koncepci všem čtenářům (přitom účastníci jeho autorských čtení ji znali už dávno) a nemohl si jako lišák sobě vlastní vyčkat, zdali si toho vůbec nějaký recenzent všimne? Zdá se mi, že tímto poněkud ukřivděným završením třetího románu chtěl prozaik sám zvednout hozenou rukavici, kterou každé umělecké dílo při svém zveřejnění bezpochyby je, a částečně jej tím negoval.
