Tvar | 7.2.2008 | rubrika: Dvakrát - Stanislav Komárek: Mandaríni Host, Brno 2007 | strana: 2 | autor: Božena Správcová
2 Stejně jako Komárkova románová prvotina Opšlstisova nadace jsou i Mandaríni opatřeni podtitulem nepravidelný román. Ať už to znamená cokoliv, určité prvky používá Stanislav Komárek vcelku pravidelně: Způsob členění do číslovaných kapitol, obálku Bedřicha Vémoly s oknem a obrázkem Karla Stibrala; vedlejší roli si i zde zahraje biolog jménem Stanislav Komárek a nezměnil se koneckonců ani humorně esejistický styl, pro který je charakteristické, že mnohým komplikovaným souvětím jednak výsostně poučí, jednak neméně výsostně pobaví. Někdo tomu propadne, někdo se naopak nad takovou „přechytralostí" ošklíbá. Kdo zná Komárkovu publicistiku a eseje, mohl by si pomyslet, že S. K. snad ani jinak psát neumí. Jenže on nejspíš umí, také v Mandarínech jsou místa, kde autor hrdinovo hnutí mysli ani tak nepopisuje, jako je spíš na čtoucího přenáší (např.: „Nad přejetou ropuchou zašeptala: »Už je v nebíčku...«" nebo „Po návratu se mu zdál svět jaksi cizí, přejinačený, nevyznal se v něm a bál se - tu se o zlomek vteřiny vyhnul autu při přecházení silnice, tu se poděsil kousku staniolu hnaného větrem. Cítil, že nikam nepatří.").
Hrdinou je sinolog Jindřich Krottenbacher, „mandarín", tj. nečínským slovem nazvaný tradiční čínský učenec a feudální hodnostář, ale také (podle Lumíra Klimeše) „hanl. zast. vlivný, ale netečný člověk". S posledním slovníkovým významem to zde není tak jednoznačné, Krottenbacher je totiž ve všech směrech dosti akční - v jistém smyslu netečnější než jiní je leda svým vědeckým, intelektuálským postojem ke světu a z něho vyplývajícím odstupem a uměřeností - která však, snad aby se síly vyrovnaly, občas vyplodí situace velmi zvláštní a neuměřené. Mandaríny jsou i jeho přátelé, rovněž intelektuálové. Krottenbacher sám je podle všeho trochu mravný a čestný, trochu kariérista, trochu dobrodruh, trochu je i soucitný, trochu zbabělý, trochu cynický a trochu muž činu - od všeho tak nějak v rozumné míře, aby neztratil sympatie autorovy ani čtenářovy.
Typická pro všechny tři Komárkovy prózy (Opšlstisovu nadaci, Černý domeček i Mandaríny) je „vědecká" nestrannost, s jakou autor pozoruje hemžení a životní peripetie svých postav - s podobným věcným zaujetím, jako kdyby šlo o prvoky pod mikroskopem. Záblesky sympatií k nim nejsou zcela prosty ironického voyeurství, ale ani nádechu škodolibosti. Tato nestrannost a odstup způsobuje, že dosti divoké životní peripetie Jindřicha Krottenbachera, které by vydaly na několik thrillerů, hororů a telenovel (namátkově: vražda Krottenbacherovy ženy, znásilnění bezmocného Krottenbachera zdravotní sestrou, z které se vyklube přeoperovaný chlapík, kletba, následná smrt bratra a doživotní nepřátelství otce a matky, sebevražda studenta atd.), kupodivu děj románu příliš neposouvají, spíš v něm staticky tkví - oblévány zajímavými zážitky hrdinů z cest a podivuhodnými vědeckými problémy, kterými se hrdinové právě zaobírají. Protože se věnují různým vědním oborům, vnášejí do románu další a další motivy a vtipné texty. Kromě Tajné kroniky Mongolů, které se věnuje hlavní hrdina Krottenbacher a jejíž souvislost s románem je, pokud mi něco důležitého neuniklo, paradoxně spíš vágně-dekorativní, přináší další mandarín, biolog, zkoumající čmeláky, téma kolektivního organismu a parazitování - zprostředkuje též informaci o démonopitékovi, opici, vydávající se za roční dítě a parazitující tak na lidských matkách. Další z mandarínů se zajímá o sektu Kameněvců, která byla napojena na hitlerovskou šlechtitelskou stanici „Nového člověka"... Témata se prolínají a nabízejí všelijaké průhledy a souvislosti, zvídaví mandaríni se příležitostně, jen tak, pouštějí po stopách dalších zajímavostí - navštíví např. Annu Proletářku, aby zvěděli, co je zač, Krottenbacher nalezne přepis neznámého příběhu Karla Maye o tom, jak May vylepšil novelu Barbory Němcové Stařena, v moskevském archivu jeden z mandarínů náhodou objeví Leninův dopis... Tyto „vědecké" motivy románem pohybují o něco více. Je to pestré, nehorázné a vtipné, je toho moc a někomu se z té obžerné hostiny může až zvednout žaludek (viz Host č. 10/2007). Můžeme se z ní ale také těšit a brát ji jako prokresleně hemživé pozadí, nutné pro jednoduchý (ale bez tohoto zjemňujícího, komentujícího a relativizujícího pozadí až příliš absurdní a dryáčnický) pohyb po souvislostech mezi ambicemi, nenávistí, černou magií, láskou a smrtí hlavní postavy - Jindřicha Krottenbachera. V klíčových scénách, které se objevují spíše ke konci knihy, je asi nejvíce energie (emocí?) a na rozdíl od ostatních je člověk vydoluje z paměti i po delší době. Vylupuje se z nich vlastně téma dosti faustovské.
Z jiného úhlu pohledu by se dalo říci, že hrdinkou nepravidelného románu Mandaríni je divoká a plodná doba 90. let, to ona se v románu vyvíjí, zraje a graduje, je úzkostlivě sledována (pochopitelně nikoli očima politického komentátora, nýbrž na chodbách a z oken vědeckých pracovišť) ve svých vzepětích až k pozvolnému uvadání a neodvratnému uváznutí v haldách formulářů, které si nakonec i ona vytvořila. Toky energie jako by na jedno desetiletí vystoupily ze svých řečišť, aby si po krátkém období úrodného chaosu postupně vymlely koryta nová. Krottenbacher a další mandaríni jsou pak jen obarvenými částečkami, jejichž zviditelnění nestrannému vědci umožní sledovat pohyby a směry vichru, který je unáší. Ambiciózní a dobrodružně zvídavý Krottenbacher jako alegorická postava se s touto dobou rodí, identifikuje a s ní i umírá. Zatažen do černé magie další alegorickou postavou (chtivou moci a peněz z Bruselu) přijímá nakonec smrt (řád) z rukou ženy nevinně a naivně milující, a to prostřednictvím akupresurního bodu štěstí, „po jehož správném stisknutí se údajně přihodí na fyzické rovině právě to, co je pacientovi nejvíce ku prospěchu".
Mandaríny tak můžeme číst i jako oslavu ne vždy na první pohled patrného, avšak bezpečně existujícího řádu - neúprosně a velkoryse zacházejícího s protiklady na všech úrovních: Východu a Západu, střízlivosti a ztráty kontroly, Freuda a Junga, muže a ženy, toho ženského v muži a mužského v ženě, vědy a černé magie, lásky a smrti atd.
Shrnuto a podtrženo, Mandaríni se povedli - je možno kochat se inteligentními vhledy, smát se nad vtipnými postřehy a mystifikacemi, poučit se trefnými popisy vzdálených i blízkých jevů a krajin, ale ani hledači hloubek nevyjdou při troše námahy s prázdnou. Stanislav Komárek tomuto třetímu nepravidelnému románu (možná právě proto, že ho prohlásil za poslední) odevzdal všechno, co v danou chvíli měl, a za to mu patří chvála. Přesto Mandaríni zůstávají prózou sepsanou jakoby mimochodem vědcem. Kdoví, co by se stalo, kdyby S. K. napřel ambice poněkud směleji směrem k literatuře, neproháněl až příliš slova oklikami popisů, jak mají ve zvyku učenci, a nechal je raději s důvěřivostí literátů jednat. Tj. kdyby kultivoval a množil podobná místa, jaká byla svrchu citována. Možná by pak vznikl i román „pravidelný", ve kterém by se síly a chytré nápady netříštily o sebe navzájem, nýbrž...(?!)
