Křesťanská revue, 1/2009, rubrika POEZIE, strana 39, autor Milan Balabán
Mločí mapa Ladislava Puršla, stehovaná na Levém Hradci, povstala za prahem únavy ve vroucně spiritistickém rozhovoru s Jakubem Demlem a jinými průvodními bytostmi. Jacísi démoni ovšem číhají všude a chtějí cucat básníkovu krev. Otvírat v noci je nebezpečné, už ve dne ve dveřích leží stín. Kdo se to nezná ke svým vinám? Hlasy mluví se (ze) zdí. Než se zvedne, je země mrtvá. Noc. Tma. Je tu sen, možná zlý, možná jen puklý. Spí se tu, mlčí se tu. Soumrak leží v zemi a proniká už i skrz vodu. Puršl je básník moderně barokní. Nelibuje si však v krvi hrnoucí se z ran Kristových nebo jeho svatých lidí. Ano, je tu mlha, márnice, kapání, rakev, pohřeb, ani nad kostelem není hvězd, blízkost kostela a hřbitova, dutý úder, krovky rakví (až příliš nechutné), zemřelá matka, žlutočerná tráva. Kolébka noci se houpá, jak zákony noci kážou. To je trudné. Nepřišel ještě Starý dnů z vize Danielovy. Ale drhnoucí Boží terapie činí své. To se dovídáme u svatého Antonína:
Už nemít slova k mlčení.
Mlčet celou řeč.
Klečíme tu svlečení
v koutě na slovech.
Snad aby se nám v modlitbách
zjevil smysl dnů,
Starý bůh nás jako hrách
hází na stěnu.
Puršl, pozitivně infikován barokem, se nedá ovlivnit zdechlinami, ale ani vyhecovat oslnivými jásavostmi, zůstává na zemi a zemské ho rozveseluje jako kdysi starozákonního Koheleta:
Dnes je krásný den!
Zase slunce vidíme,
staletí neviděné,
bělí nás, až svítíme
letním podvečerem,
hřeje nás až v kostech
a roste.
Každý básník má svůj jazyk, spirituální, možná esoterický nebo přímo mystický. Někdy je to jakási chetitština. Skoro každý se nechá osprchovat krásnými metaforami a obrazy, například: dno ozvěn, lev vlasů, zelený čas, sesuv sutin, jabloň ve mně a podobně. Nasloucháme něžné i otřesné zvukomalbě: pod propastí přede, pole za topoly, vítr listí navívá, mločí mapa mlčí, kovovou kohoutí korouhví. Jakoby samozřejmé jsou tu absurdity. Někde jsou symboly tak nahromaděny, že překračují můj protestantský vkus: Zabil v poli rybu,/ nazval ji bratrem, řekl jí: Bratře,/ ty budeš můj beránek.
Podivným, přímo extravagantním symbolem je Ladislavovi, který skrývá pod sakem své barokní perutě, mlok, salamandr, ve kterém se kochá i Borghes (Fantastická zoologie): „V těchto krajinách žije červ zvaný salamandr. Salamandři žijí v ohni a snují kokony, jež dvorní dámy rozmotávají a předou, zhotovujíce z nich tkaninu." Mlok, rod obojživelníků z čeledi mlokovitých je mytickým nebo esoterickým symbolem (nebo alegorií) spojení protikladných živlů, ohně a vody. Nic není tak horkého nebo studeného, aby tím člověk levohradecké víry neprošel se zdravou duší. Puršl je ponti-fex, sjednocovatel, těžící z různého a protikladného. Je to pozitivní spiritista, který přichází i ke své výhřevné lásce „z druhé strany", odjinud, odnikud. Salamandr je vposledu ten mladý Bůh, který nám přišel nabídnout vzkříšení.
Vyjdu ze dveří kuchyně,
jako bych vynášel popel,
a Pán bude stát proti mně,
salamandra na dlani.
Pesimismus nevystačí s dechem. Už se nepropadáme do svých představ jako do žárových hrobů.
U branky
mlok,
vzkříšení.
Ladislav Puršl, narozený 1976 v Roudnici nad Labem studoval VOŠ Jabok v Praze a na ETF UK absolvoval obor sociální a pastorační práce, vede svůj štičí (nejen mločí) život v kulturní pražské obci. Všude se s ním počítá, poněvadž je všude doma a mluví nezduřelým duchovním jazykem, aby i ti zadní rozuměli. Je to novinář, redaktor, pořadatel, organizátor. Mločí mapa vyšla vloni (nakl. Host). V roce 2004 vydal básnickou sbírku Paměť vody (nakl. Malvern), jež byla také recenzována v naší revue. Ano, to nám básník Ladislav doporučuje: chodit po vodě a objevit v nachystané dlani salamandra. Jak snadné! (Milan Balabán)
Autor je básník, profesor a vedoucí katedry religionistiky na UK-ETF v Praze.
