Petr Král, Tvar 14/2009 (3/9/2009)
Recenze Karla Pioreckého na sbírku Ladislava Puršla Mločí mapa (Tvar č. 12/2009) je dokladem toho, jak se i diplomovaný expert na poesii může minout s jejími nejvlastnějšími objevy.
Je pravda, že Pioreckého sumární zavržení knihy, která je podle mne jedním z nejpozoruhodnějších básnických titulů loňského roku (spolu s Řehákovými Světly mezi prkny), nevychází z pozorné četby, ale z apriorního ideologického schematu. To spočívá na primitivním dualismu, básnická hodnota - respektive invence - je v něm militantně ztotožněna s jedním typem přístupu k poesii, zatímco nehodnotu automaticky představuje jiný, protichůdně orientovaný typ: „neo-avantgardistické" básně Ondřeje Buddeuse (nebo skupiny Fantasía) patří z podstaty k hodnotám, Puršlova intimnější, klasicistně uměřená poetika je pouze bezcennou pahodnotou, konvenčním a pseudopoetickým krasořečnictvím. Širší a otevřenější pojetí básnické hodnoty, v jehož rámci by oba autoři mohli koexistovat, je Pioreckému cizí, nebo se mu aspoň nehodí do krámu; poučen fungováním soudobých medií, potřebuje své odborné renomé založit na jednoduchém, primárně efektním „imidži", představujícím ho jako nesmlouvavého bojovníka za aktualitu a radikální novost proti všemu starému a retrográdnímu. I Buddeus a Puršl jsou tak pro něj de facto jen hracími figurkami, na nichž může tuto svou roli - a schematickou polaritu, o niž ji opírá - znovu demonstrovat, ať je poznávací hodnota takové demonstrace sebespornější.
Schematická bipolarita tohoto výchozího pojetí se ostatně vzápětí v článku rozšíří na další pojmové dvojice, jejichž čelisti už kolem Puršlových básní cvakají zcela mechanicky: tam, kde má poesie být tázáním, je Puršlova podle kritika pouhým stvrzováním, místo prožívání věcí si básník jejím prostřednictvím údajně jen užívá (tvrzení pozoruhodné i proto, že celá střední část Mločí mapy se vyrovnává s bolestnou událostí, jíž je ztráta blízké bytosti). Hlavní nařčení, k němuž se všechno sbíhá, je nicméně to, že Puršlovy básně nic neobjevují: „Verše (...) nás nechávají v poklidu setrvávat v našich naučených způsobech čtení, v našich danostech, (...) nejsou rezervoárem významového pohybu, který se při každém čtení znovu aktivuje..." Básník podle kritika dokonce nic objevovat nehodlá, chce pouze „psát zaručenou lyriku". Nejeví se tak ale kritikovi proto, že tomu jeho objevy unikly? A že je pro své militantní, programové myšlení není s to rozeznat?
Kritikově demonstraci se vymyká už jeden z příkladů, jednostranně (a přitom nahodile) vybraných, jimiž chce stůj co stůj doložit Puršlův sklon k ornamentu a konvenční poetisaci: „Ráno / vykasalo sukně nad tlející tmy hlín" (str. 50). Nejsem sice příznivcem personifikací, obraz je však výmluvný za jejich hranicí, a není ani banální, ani dekorativně líbezný; srážka ranního nadlehčení a „černé"
tíživosti země, tak jako zkřížení tlení a smyslného závanu zpod sukně, stačí obrazu dát hmotnou naléhavost a matoucí komplexnost, pro niž Piorecký zjevně postrádá čidla. Obraz - vyjmutý z titulní básně sbírky - je navíc součástí rozsáhlejší, vrstevnaté vize, od níž jej lze oddělit jen za cenu neadekvátního zploštění. Podobně zaujatého zkreslení se kritik dopouští, když z básně Noc dosedá na ostroh („dosedá" a nikoli „usedá", jak mylně uvádí) jako jakýsi emblém Puršlovy poetiky vyjímá verše „Řeka se vysvlékla / a kráčí vzhůru..." (str. 21). Až za touto květnatou figurou se totiž báseň rozvine opravdu působivým - a pro Puršla příznačnějším - způsobem, v diskrétních, ale neotřelých a výmluvných významových skluzech, díky nimž detaily intimního mikrokosmu dostávají vesmírné ozvěny: „V domě ticho / posunuje po stole / vysypaný tabák. (...) Do ticha v kuchyni pukají / ve vodě slupky cizrny" (str. 21). Za pravou „iluminaci" považuji i obraz, který se zdál příliš dekorativní také jiným, citlivějším recenzentům: „a lev tvých vlasů / taví měď / zeleného času" (str. 53). Nejenom, že tu za zdánlivou svévolností je cítit reálný vjem, sama rozostřenost obrazu jen zvyšuje jeho smyslnost, tím, že jej rozdýchává do širších asociačních okruhů a vtahuje do básně další možné vjemy.
Přes svůj „detailní" charakter nejsou takové objevy jen příležitostné, procházejí celou sbírkou a rozestírají po ní jemné pletivo, v němž postupně nabývá těla právě to, co Piorecký Puršlovi upírá: jedinečné osobní vidění, které básník neohlašuje programovými, vnějškově proklamativními gesty, jenom je prostě a samozřejmě naplňuje a předkládá. Nejsou to ovšem méně objevy jen proto, že k nim většinou dochází v mikrokosmu intimních vjemů: „...do půlnoci zeje / nahá jizva dřeva" (str. 57), „V misce světlo o stín láme / vodu na svém okraji" (str. 41). Voda v Puršlových básních nemluví (nejedná) jen v podobě šálku čaje a silového pole, které vytváří ve svém blízkém sousedství („Rozvlněná ruka snídá / lístky čaje ve sklenici", str. 70, „Slehnutá dlaň / břichem dýchá /, čaj u postele / rozvlněný...", str. 55), je tu klíčovým prvkem celé složité výměny mezi lidským jedincem a tím, co ho přesahuje, jak ji v Mločí mapě stačí naznačit už název jedné z básní, Okno do vody, a jak ji rozvinou zejména básně novější; voda sama se tu stává oknem nebo vchodem do jiného, zároveň vnitřního a cizího prostoru, splývá s průzračností vzduchu za zejícími dveřmi nebo okenicemi a zvýrazňuje jeho zvlnění svým, aby přítomnosti dne venku dala naléhavost apelu. Spolu se vzduchem také tvoří jediné proudění, které prochvívá a prochází vším, včetně našich těl, a které samo jako by paradoxně bylo naším jediným možným domem - ne-li úkrytem: „Co prochází bytem / ať projde, vždyť ani / není kam se schovat" (str. 69). Osobně mohu dosvědčit, že právě ta náhlá a prchavá, vodně-vzdušná zvlnění se do mne při četbě Puršlových básní vepsala tak ostře, tělesně i mentálně, že zneklidněný střeh k čeření ve střílnách oken nebo dveří napříště patří k mému vlastnímu vnímání. Není-li tohle příklad básnického objevu a proměny, již může způsobit ve čtenáři, pak nevím, co by jím mohlo být.
„Příslušnost k určitému autorskému typu nemůže být apriorní omluvenkou", káže Piorecký ve své recenzi, aby lépe odvrhl případnou námitku, že je ochoten vidět objevy jen v rámci jistých poetik. Z kontextu bohužel vyplývá, že pro něj příslušnost k určitému typu znamená rovnou apriorní diskvalifikaci. Netvrdím jistě, že v Puršlových básních není co kritizovat, ani že v nich - jak se tomu mladý autor těžko vyhne - není nic vyčteného, spíš než původně spatřeného. Tam, kde v nich Piorecký vidí jen netvůrčí snahu o „zaručenou lyriku", je však sama jeho recenze svým schematismem - a svou přezíravou povšechností - pouze pokusem o zaručenou kritiku.
