Karel Piorecký, Tvar č. 12/09 (11/06/2009)
„Naše řeč selhala, plno slov se sesulo. Selhala i poesie. Stala se psaním ,krásných' veršů, nezávaznou hrou slov, esoterismem, hezkou ,věcí', ornamentem a dekorací. Proto ona nedůvěra ke slovu, nedůvěra k poesii, nedůvěra, co nutí začínat bezustání znovu, jinak a odjinud. Odtud ona odvaha opouštět vyzkoušenou poetiku, jít jinudy." Tyto věty, které napsal Miloslav Topinka už v roce 1971, mi při četbě Puršlovy sbírky opakovaně přicházely na mysl. To zásadní, co Mločí mapě chybí, je ona Topinkou akcentovaná nedůvěra k zděděnému a odvaha k jinakosti. Přebytky naopak vytváří z chtěné krásy, předstíraného esoterismu a nereflektovaného a neregulovaného ornamentalismu a dekorativismu.
Puršl jde ve své sbírce po jistotě - poezie, to je přece takové to statické kladení slov, zvláštní, ale hlavně krásné pojmenovávání: soumrak se básnicky řekne „Noc usedá na ostroh /jako na koně". V zaručené poezii musí být věci jinak, a tak „ řeka se vysvlékla / a kráčí vzhůru / korytem starého potoka". A hlavně je třeba pamatovat na ověřený repertoár motivů: ticho, hřbitov, podzim, nebe, noc, Bůh, láska, kostel, pole, ryby, srny... Jako by tento rejstřík mohl něco zaručit. Pak už stačí jen dívat se kolem sebe a popisovat, viděné ovšem patřičně ozvláštnit, estetizovat. Podle implicitní poetiky, kterou lze vyčíst z Puršlovy sbírky, je poezií promluva toho, kdo to umí říct básnicky, kultivovaně, zvláštně, a přitom střídmě.
Ale může znamenat věta „Ráno vykasalo sukně nad tlející tmy hlín" víc než důkaz toho, že autor umí promluvit jako básník? Co získávají slova tím, když jsou zapletena do takto kudrnatého ornamentu? Jakou otázku kladou čtenáři? Co mu umožňují? Co mu nabízí? Obávám se, že jediné - žasnout a kochat se. Ale to už opouštíme oblast poezie a vstupujeme do sféry slovní dekorace. Verše, které nás nechávají v poklidu setrvávat v našich naučených způsobech čtení, v našich danostech, verše, které nás nenutí hledat, ptát se a pochybovat, verše které nejsou rezervoárem významového pohybu, který se při každém čtení znovu aktivuje, mohou být pouze iluzí poezie.
Ale Puršlova snaha je opačná - psát zaručenou lyriku. Ne klást otázku, co je lyrika - nebo: Jak může dnes lyrika vypadat a existovat? Nikoli. Puršl se neptá, nehledá. Opírá se o ověřené, nezpochybňuje, ale potvrzuje. - Čtu jeho básně a pomalu upadám do únavy z těch stále stejně vykroužených metafor, z té úzkostné kultivovanosti a učesanosti. Puršlovy básně se o mě nezajímají, nenastavují mi hrany, jsou hladké, kluzké - klouzavým pohybem běží i jejich čtení.
Otázka by také mohla znít: Jak Puršl své básně žije? Čím se mu stávají bytostnými událostmi, které musely dostat textovou podobu, jinak by ztratily smysl? Obávám se, že v tomto případě nejde o prožití básně jako dynamické (jazykové) události, ale užívání si básně, resp. básnění. Autor skutečně s labužnickou obsesí nabírá slova, vychutnává je, kochá se jimi... Ale tady něco nehraje. Má skutečně autor vystupovat z textu jako jeho vlastní konzument? Co pak zbude na čtenáře, který by teprve měl verše labužnicky nabírat, vychutnávat a kochat se jimi... Puršlova poezie je zauzlená do sebe, už předem zkonzumovaná. Apatická. Uzavřená ve svém estétství. Nezájem o komunikaci textem zde nabývá rozměrů až zarážejících.
Snažím se představit si onoho fiktivního muže, který ke mně z Puršlových básní promlouvá. Musím se ptát: O co v jeho promluvách jde? Co bylo oním spouštěcím mechanismem, který ho přinutil promluvit, navíc promluvit náročnou lyrickou formou? Bylo to náhlé setkání slov, které rozpoutalo významové dění, jehož svědectvím je báseň? Bylo to nečekané, nové nahlédnutí skutečnosti, které stálo za to zaznamenat a pokusit se předat nestereotypní optiku čtenáři? Nikoli. Vnucuje se jediná odpověď - za Puršlovou básní stojí především snaha napsat báseň, resp. snaha potvrdit si, že jsem schopen promluvit jako básník.
Námitka by mohla znít - u Puršla jde o autorský typ, který ze své povahy neusiluje o inovace, nehledá nové, ale precizuje už nalezené, nechce provokovat, ale produkovat kultivovanou kvalitu opřenou o literární tradici. Ale příslušnost k určitému autorskému typu nemůže být apriorní omluvenkou, resp. poukázkou na uměleckou hodnotu svého druhu. Hans Magnus Enzensberger ve svém eseji Aporie avantgardy píše, že „v každé době existuje jistá arriéregarde", která se „neomylně ztotožňuje s tím, co reakční kritika doporučuje jako zdravé". „Její fyziognomie se dá popsat do nejmenších rysů, poněvadž v jejích rysech se epigonsky opakuje pouze to, co je historicky dobře známé. (...) Přitom vlastně neklesá to, co vytvořily dřívější epochy: pokleslí jsou spíše producenti této arriéregardy, která se ráda, ale vždy neprávem, odvolává na tradici." Tolik Enzensberger v roce 1962, ovšem stále aktuálně stejně jako Topinka citovaný shora.
Snažím se respektovat Puršlův autorský typ arriéregardisty, resp. pojetí poezie, jehož je reprezentantem a které je stále přítomno, ba dokonce snad má i kvantitativní převahu. Čtu-li však paralelně s Mločí mapou básně Ondřeje Buddeuse tištěné v časopisech a disponující vším, co Puršlově poezii chybí, nemůžu onen respekt spojovat s uznáním hodnoty. Tradicionalistická orientace k ověřeným postupům a ustáleným estetickým normám se hodnotově pohybuje o několik pater níže než tvorba reflektující aktuální stav jazyka a komunikace a kriticky uvažující o možnostech poezie v proměňujícím se mediálním kontextu. Nové přehodnocení (neo)avantgardních postojů, k němuž dochází ve tvorbě Ondřeje Buddeuse nebo básníků ze skupiny Fantasía, je nanejvýš aktuální a cenné v současné situaci mediálního boomu a přehlcenosti informacemi a texty. Pseudoavantgardní vůle k novosti a jinakosti dnes už není a nemůže být motivována utopickým projektováním budoucnosti (jak tomu bylo v historické avantgardě), ale vyžaduje si již zmíněný mediální kontext, v němž chtě nechtě dnes poezie existuje. K těmto skutečnostem zůstává Puršlova poezie bohužel slepá.
