A2
kulturní týdeník | rubrika: Literatura | strana: 9 | autor: Pavel Šidák
Mrtvého, o němž se mluví v názvu, nalezli italští četníci na
jaře 1947 v nepoužívaném vojenském bunkru v lesích u italsko-rakouské hranice.
Rekvizity připomínají dobrodružný příběh: mrtvý byl střelen do prsou a do
hlavy; na tváři má stopy starých jizev; na těle tetování, které jasně deklaruje
příslušnost k SS; v kapse má falešné doklady. Jeho identita se posléze ozřejmí:
je to bývalý příslušník lineckého gestapa Gerhard Bast, hledaný válečný
zločinec.
Dokumentární román
Dobrodružství tak, jak mu rozumí „dobrodružný román", zde ale nenalezneme.
Nejde o fiktivní příběh: Gerahrd Bast je reálná postava. Narodil se roku 1911 v
Gottschee (slovinsky Kranj, česky Kraňsko) v bývalém rakouském území, jež
přešlo pod Slovinsko. Jeho dětství stejně jako minulost celé rodiny je
poznamenáno národnostními spory. Bast vystudoval práva; během studia se však
spíše angažoval - ve shodě s rodinnou tradici - v buršáckých spolcích. Na
začátku války vstoupil do NSDAP a SS, získal hodnost Sturmbannführera, stal se
velitelem lineckého gestapa. Od konce listopadu 1942 velel zvláštnímu komandu v
Sovětském svazu, na Slovensku získal vyznamenání za zásluhy; na konci války se
vrátil do Rakouska, snad se chce uchýlit do tzv. Alpské pevnosti (pokud věřil,
že existuje); po válce se skrývá, žije pod falešnou identitou, nakonec se
pokusí utéct do Říma, odkud chce, tak jako jiní nacističtí pohlaváři, dále do
Jižní Ameriky. V pohraničních lesích je zastřelen. To je historický příběh;
důvodem, proč jej Pollack pečlivě zkoumá a dohledává, je zásadní: Bernard Bast
je Pollackův otec.
Pollack se narodil tři roky před Bastovou smrtí. Vyrůstal se svou matkou a
jejím mužem, kterého považoval za vlastního otce; o válečných událostech spolu
nikdy nemluvili. Pátrání po otci a jeho osudech se simultánně rozvíjí dvěma
směry: vyjevují se obecné mechanismy nacistické moci, zároveň se Pollack
samozřejmě pídí po historii vlastní rodiny. S Bastem přišla Pollackova matka do
jiného stavu v době, kdy byla provdána za jiného muže; toho opustila a Basta si
v dubnu 1945 vzala; vzápětí se s ním rozvedla a opět se vrátila ke svému muži,
Pollackovu nevlastnímu otci. Když Pollack odešel studovat slavistiku,
rozkmotřil se s částí rodiny: nacistická ideologie zde byla příliš silná.
Tato dualita Pollackova zájmu je samozřejmě zásadní. Není to ani „objektivní" (nezaujatý)
historik, ani typický autor „malých" dějin. Jeho pozice tyto sféry mísí. Sám
válku nezažil; náznaky nacismu (např. rodinný antisemitismus) vnímal jako běžný
jev; zároveň je velmi dobře informován o reálné tváři války a mechanismu
vzestupu a politiky německé Říše. I proto dlouho váhal, než začal pátrat po
roli svého otce. Tušil, že to bude pátrání trpké.
Zpráva místo obhajoby
K čemu Pollack dospívá? Kniha začíná i končí scénou, v níž se s průvodcem ocitá
u onoho bunkru. Je dávno po válce, hroby vrahů i obětí jsou téměř k nenalezení;
pamětníci již nežijí, pokud žijí, nepamatují si; pokud pamatují, jsou
nedůvěřiví. Pollack je odkázán na archivní materiály. Ty ovšem nejsou
kompletní, protože mnoho jich stačilo samo gestapo zničit. Některá hlášení nebyla
zapsána, výpovědi z výslechů poválečných soudů si odporují. Bylo možné, aby
příslušník SS odmítl službu v popravčím komandu? Někdo říká, že ano, někdo, že
ne; oba jsou pamětníci. Kryjí se navzájem, nepamatují si, mají skutečně
rozdílné zkušenosti? Když byl Bast velitelem Sonderkommanda v SSSR - co bylo
jeho pracovní náplní? Střílel sám do Židů? Pollack je - jako badatel -
nelítostný, ale zdá se, že problém je mimo poznání.
Pollack se vyhýbá dvěma pastím, pokušení hájit svou rodinu (a potažmo vlast) a
upadnout v jednoduchou mstivost. Obhajoba by do jisté míry byla logická, stačí
představit G. Basta jinak než jako velícího gestapáka, například jako otce a
veselého lyžaře (tento princip lze nalézt v Hodině tance a lásky Pavla
Kohouta). Pollack to neudělá, obraz svého otce neustále konfrontuje s
dochovanými a ověřitelnými fakty. Odmítá roli soudce, drží se pozice
badatele-historika. Důraz na výzkum sám nakonec vynesení jakéhokoli závěru
znemožňuje, pozornost se přenáší na dílčí nálezy, motivy jednání jednolitých
aktérů, drobná fakta; to vše je většinou otřesné. Hodnotící pozadí nemizí,
naopak se vyjevuje silněji - v síle, která je daná touto vypravěčskou
strategií.
Martin Pollack: Mrtvý v bunkru. Zpráva o mém otci. Host, Brno 2007,
200 stran.
Autor je bohemista.
